Již nějakou dobu si kladu otázku, proč sociální pracovnice a pracovníci tak málo veřejně vystupují a neobhajují práva svých klientů, jak by měli podle poslání sociální práce. Z vymezení sociální práce, které je uvedeno v Mezinárodním etickém kodexu, vyplývá, že cílem sociální práce je přispívat k sociální spravedlnosti a ochraně lidských práv. Praktickou realizaci takového cíle vnímám jako snahu obhajovat zájmy klientů sociální práce před jejich sociálním prostředím – především před zadavateli, politiky a veřejností. Může to znamenat vystupování v médiích, kde sociální pracovnice a pracovníci obhajují potřeby a zájmy svých klientů a přínosy sociální práce pro společnost, nebo obhajobu sociální práce a potřeb klientů přímo před zadavateli, politiky či institucemi, které mají vliv na přežití či nepřežití sociální práce pro danou cílovou skupinu. Domnívám se, že sociální pracovnice a pracovníci v České republice jsou v tomto směru spíše pasívní. Ani veřejně nevysvětlují, jak je sociální práce užitečná společnosti a lidem v nouzi, ani příliš nekomunikují se zadavateli ve prospěch klientů.
Zdánlivě jsem spojila dvě rozdílná témata. Na jedné straně veřejné vystupování v médiích spojené s „public relation“ specifické služby sociální práce a na straně druhé přímé jednání se zadavateli, které je spojeno s financováním konkrétní organizace. Podle mého názoru se jedná o spojené nádoby, které jsou poloprázdné, díky převládající absenci sociální práce se sociálním prostředím klientů. Přestože podle Mezinárodního etického kodexu a vlastně i z hlediska Etického kodexu sociální práce vytvořeného Společností sociálních pracovníků by mělo být posláním sociální práce nejenom odstraňovat deficity na straně klientů, ale také měnit sociální prostředí, které blokuje fungování těchto klientů, sociální práce se v České republice zaměřuje spíše na přizpůsobování se klientů prostředí.
Sociální pracovníci nejsou vidět
Nestává se příliš často, že by se v televizním zpravodajství objevila sociální pracovnice, která by vysvětlovala veřejnosti, co její klienti potřebují, jak vznikly jejich problémy, jak k nim přispěla společnost, jak by je šlo řešit a co by z toho celá společnosti mohla mít, kdyby daný problém řešila. Ani v tištěných či internetových médiích nejsou sociální pracovníci vidět, a pokud ano, tak se zaměřují na propagaci své organizace ve smyslu, „co“ tato organizace dělá, spíše, než „z jakého důvodu to dělá“ a „jaký je přínos této práce pro celou komunitu“ (s výjimkou služeb harm reduction, u kterých je to dlouhodobě otázka přežití).
Názorným příkladem může být ze strany českých sociálních pracovníků promarněná příležitost plynoucí z britských nepokojů započatých v Tottenhamu. Tyto nepokoje měly podle části britských médií hlubší sociální pozadí v až sedmdesátipětiprocentních škrtech na sociální výdaje, sloužící k sociální práci s mládeží a na centra pro děti a mládež. V českých médiích se téměř neobjevily možné paralely mezi situací v Británii a v České republice, která také plánuje škrtat ve výdajích na služby sociální prevence. Pokud se objevily pokusy upozornit na možný podobný dopad sociálních škrtů i v České republice, nepocházely od sociálních pracovnic a pracovníků. Ti naopak při neoliberální snaze interpretovat tyto nepokoje jako selhání politiky multikulturalismu mlčeli.
Samozřejmě lze nalézt výjimky. Například v současné době je velmi aktivní odborová organizace z Litoměřic, která dlouhodobě upozorňuje na problémy s převáděním dávkové agendy na úřady práce a na dopady těchto změn na klienty. Je ovšem otázkou, do jaké míry se cítí být sociálními pracovníky a nakolik jsou vnímáni coby sociální pracovníci veřejností. V médiích se píše a hovoří pouze o úřednících, stejně tak samotní odboráři se neprezentují jako sociální pracovníci. Příležitostně se objeví ve zpravodajství informace o nedostatku financí nějaké nestátní organizace a o svátcích propagace organizací pomáhajících tzv. zasluhujícím klientům, jako jsou senioři či zdravotně postižení. V těchto případech je sociální práce prezentována spíše jako charitativní než profesionální činnost, a to z hlediska aktivit realizovaných s klienty, aniž by byly zmiňovány další požadavky na změnu prostředí (zákony, politika, diskriminace, přístup lidí), ve kterém je konkrétní práce s klienty zakotvena.
Sociální pracovníci se přizpůsobují podmínkám
Podobně je zpochybnitelná aktivita sociálních pracovnic a pracovníků při vyjednávání s konkrétními zadavateli služeb sociální práce. Než by „lobbovali“ v zájmu svých klientů, spíše se přizpůsobují podmínkám, které tito zadavatelé vymezují pro výkon sociální práce.
Napadá mě několik důvodů, proč sociální pracovnice a pracovníci v České republice nejsou tak aktivní, jak by jim příslušelo z hlediska poslání sociální práce. Možná školy sociální práce špatně připravují studující na praxi a nedostatečně zdůrazňují potřebu měnit sociální prostředí klientů. Možná školy neučí studující, jak legitimovat sociální práci jako společensky prospěšnou instituci, která díky preventivní práci dokáže ušetřit významnou část peněz, které by jinak byly zapotřebí na řešení důsledků těchto problémů. Možná důvody vyplývají z charakteru lidí, kteří si tuto profesi volí. Část z nich je motivována filantropicky a mají problém hovořit o potřebě financí na kvalitní sociální práci. Část z nich si zvolila tento obor, protože je humanitně orientovaná a líbilo se jim, že se zde neučí matematika. Jenomže v současné době nemůže bez ekonomických argumentů sociální práce příliš dlouho přežít. Na legitimaci sociální práce zvyšováním kvality života dnes politici ani veřejnost neslyší. Možná je to dáno genderově, kdy v důsledku výrazné převahy žen v naší profesi není sociální práce dostatečně angažovaná. Tím nechci říci, že jsou ženy v sociální práci horší než muži, ale že v důsledku společensky očekávané zodpovědnosti za péči o děti a domácnost a dvojí směny (v zaměstnání a rodině) mají méně času a energie aktivně vystupovat v zájmu klientů. Navíc jsou při stávající rozvodovosti stále více jedinými živitelkami rodiny a ztráta zaměstnání v kombinaci s nedostatkem služeb pro děti pro ně může mít závažnější důsledky než pro muže. Možná je to důsledkem nedostatečného sebevědomí a absence celebrit v sociální práci, které by šly příkladem, jak argumentovala Ivana Velčovská na loňských Hradeckých dnech sociální práce.
Atmosféra strachu při výkonu práce
Určitě by bylo možno nalézt ještě řadu dalších důvodů pro mlčení sociálních pracovnic a pracovníků, ale osobně považuji za nejzásadnější důvod převládající „atmosféru strachu“, ve které musí sociální pracovnice vykonávat svou práci. Protože v České republice jsou zadavateli zpravidla obce a města, kraje, MPSV či stát, a naopak se minimálně ustálil systém financování skrze nezávislé donátory a nadace, vytvořila se fatální závislost organizací sociální práce na těchto subjektech. Na jednu stranu je logické, že ten, kdo službu platí, by měl formulovat zakázku a měl by mít právo hodnotit, jak bylo cíle dosaženo. Na stranu druhou by mělo být v kompetenci sociální práce, jakými cestami se rozhodne zadaného cíle dosáhnout, a stejně tak vyjednávat o podobě stanovených cílů, pokud jsou tyto v rozporu se zájmy klientů. Sociální pracovnice a pracovníci v České republice podle mého názoru na takové vyjednávání rezignovali a jedním z důvodů je jejich strach z následků, které by taková aktivita měla pro jejich klienty, jejich organizaci i pro ně samotné.
V minulém roce jsem realizovala specifický výzkum, zaměřený na příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, kteří „nemlčeli“, a se zadavateli se v zájmu svých klientů vyjednávat pokoušeli. Většina z nich vyžadovala naprostou anonymitu při prezentaci výsledků výzkumu. Strach se objevoval i při formulaci odpovědí, kdy se báli být více konkrétní, vzhledem k důsledkům, které by to pro ně mohlo mít. Strach se ukázal i při oslovování výzkumného souboru, kdy dvě třetiny oslovených lidí na výzvu účastnit se výzkumu neodpověděla nebo odmítla s tím, že se bojí, že by je to mohlo poškodit. Určitou výjimkou byli účastnice a účastníci výzkumu ze Středočeského kraje, kde byl strach zřejmě natolik spojen s naštváním na politickou libovůli v tomto regionu, že naopak požadovali, abych byla alespoň z hlediska identifikace tohoto kraje konkrétní. Bez významu pravděpodobně není ani to, že právě z tohoto kraje jsem získala nejvíce příběhů popisujících mocenské nátlaky na pracovníky.
Finanční podpora jako nástroj moci nad sociálními pracovníky
Realizované rozhovory ukázaly, že se sociální pracovnice a pracovníci bojí, že pokud nebudou jednat přesně podle požadavků zadavatelů, nedostanou příště od těchto zadavatelů finanční podporu. Přestože jsou někdy požadavky zadavatelů v rozporu s etikou či posláním sociální práce, sociální pracovnice a pracovníci tyto požadavky plní, aby nepřišli o dotace. Příkladem může být situace, kdy po nich byly v rozporu se zákonem požadovány důvěrné informace o klientech. Jindy obec činila na organizaci nátlak, aby jí pomohla řešit problém přesunutím problémové cílové skupiny do jiné lokality. Taková organizace byla postavena před nezáviděníhodné dilema, zda pragmaticky vyhovět požadavkům obce, zachovat se k části klientů neeticky, ale přežít, a mít možnost pomáhat alespoň části zbývajících klientů, nebo jednat sice eticky, nevyhovět požadavkům obce, ale ohrozit své dotace a existenci, a tudíž ztratit jakoukoliv možnost pomoci cílové skupině. Organizace se mohou potýkat i s jinými dilematy. Například předefinovat pod finančními nátlaky zadavatele cílovou skupinu, přestože potřeby původní cílové skupiny jsou poskytovatelem vnímány jako prioritní? Restrukturalizovat služby, přestože na to doplatí klienti? Přistoupit na zvyšování poplatků za služby, přestože tím část těch nejpotřebnějších klientů ztratí ke službě přístup?
Tristní je, že strach se neváže pouze k požadavkům zadavatelů, aby poskytovatelé něco konkrétního ve službě konali či změnili. Strach se váže i k samotnému způsobu komunikace se zadavateli. Přestože zadavatelé v řadě případů jednají proti zájmům klientů, ukazuje se u nich neznalost problému (například předpokládají, že poplatky pro seniory lze výrazně navyšovat, protože senioři mají našetřeno), nebo dokonce nemají o klienty zájem či jimi přímo pohrdají (všechna tato zjištění vyplynula z mého výzkumu), je rizikové se v takových situacích ozvat. Naopak je zadavateli vyžadováno servilní chování, kdy může být zdrojem finančních sankcí vůči organizaci nejenom obhajoba práv klientů, ale i ze strany zadavatele vnímaná nedostatečná úcta a vděčnost, nedostatečně uctivá intonace ve větě či nevhodně zvolené slovo nebo věta. Sociální pracovnice a pracovníci se opět ocitají v nelehkém dilematu, zda jednat servilně na úkor vlastního přesvědčení a sebeúcty, ale zvýšit tím šanci na získání dotace, nebo jednat podle svého přesvědčení, bez pokrytectví, ale snížit šanci na zisk dotace.
Soupeření o zdroje jako zdroj korupce sociální práce
Zajímavé je, že očekávané servilní chování sociální pracovnice a pracovníci v mém výzkumu nevnímali pouze ze strany politiků, ale i ze strany úředníků a sociálních pracovníků samosprávy. Neboli jednalo se o strach sociálních pracovnic a pracovníků neziskových organizací, že si při nedostatečné pokoře mohou znepřátelit významné osoby, které mohou ovlivnit výši přidělených dotací na další roky. V důsledku nedostatku finančních zdrojů a konkurence mezi organizacemi sociálních služeb se pak paradoxně neziskové organizace předhánějí v předcházení si klíčových osob v samosprávě. Namísto společné obhajoby zájmů klientů a vzájemné solidarity spolu soupeří o zdroje, což vytváří ideální podmínky pro korupci i v takové oblasti, jako je sociální práce. Že dotace nemusí dostávat nutně ti nejlepší, ale ti, kteří mají nejlepší (zpravidla politické) kontakty, je veřejným tajemstvím, a to nejenom ve Středočeském kraji.
Pokud je od sociálních pracovnic očekáváno takové chování, jako podřízenost, poslušnost, vděčnost a servilita, je zřejmé, že může být velmi rizikové nemlčet a veřejně vystupovat, ať již v médiích nebo tváří v tvář politikům a důležitým osobám. Kdo bez dovolení vystoupí a kriticky promluví, velmi riskuje. Může tím ohrozit nejenom sebe ztrátou pracovního místa, ale také své kolegy v organizaci a především své klienty, kteří nedostanou službu, kterou potřebují. Domnívám se, že toto riziko je velmi podstatným důvodem, proč vidíme tak málo sociálních pracovnic v médiích, proč sociální pracovníci mlčí, když by měli zastupovat klienty před politiky, a proč probíhá tak malá diskuse i uvnitř oboru sociální práce. Rizikovou se stává kritická reflexe jakéhokoliv problému v sociální práci. Kritická reflexe není vnímána jako příležitost k učení a zlepšení služeb, ale pouze jako kritika, na kterou sociální pracovníci nemají nárok. Někdy je dokonce argumentací k pozastavení financování, kdy zadavatelé říkají, proč bychom vás podporovali, když vy nás kritizujete. Závislí a podřízení mají být vděční, nikoliv kritičtí. Tento předpoklad bojkotuje většinu snah sociálních pracovnic o změnu sociálního prostředí.
„Perličky na dně“
Aby tato úvaha nevyzněla tak depresívně, musím zdůraznit, že se jedná o můj subjektivní náhled na situaci, že rozhodně nemám komplexní informace o aktivitách všech sociálních pracovnic a pracovníků, takže nepopírám, že i v České republice lze nalézt „perličky na dně“ aktivistické sociální práce. O nich bych ráda napsala článek, který by interpretoval výsledky mého výzkumu na téma „Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, kteří nemlčeli“, do některého z dalších čísel časopisu Sociální práce. Jeho cílem by bylo představit příběhy lidí, kteří obhajovali práva svých klientů, a mnohdy za to zaplatili tím, že přišli o zaměstnání.
(Text byl publikován v čísle 1/2012.)
Radka Janebová
