Případ s dobrým koncem
Petra (40 let) přišla do Denního centra zhruba v půlce února 2019. Přišla tam zároveň s jejím přítelem Vaškem (45 let), který se také stal uživatelem služeb Denního centra. Petra byla zpočátku velmi uzavřená, byla schopna si říct pouze o to, co potřebuje, tudíž které služby Denního centra bude využívat, ale nijak se nebavila – ani s personálem, ale ani s ostatními klienty. Stále měla po boku svého přítele a bylo dost znatelné, že Vašek je rád, že má Petru stále pod dohledem a že mezi ní a někým jiným nedochází ke kontaktu.
S Petrou jsem jako sociální pracovnice musela udělat individuální plán a na pár věcí se jí zeptat. Když jsme byly o samotě, Petra byla zcela jiná než v přítomnosti svého přítele. Byla otevřenější, přestala se bát emocí a dokázala je projevit. Svěřila se mi s tím, že dříve žila v Německu, kde se měla velmi dobře a to jak finančně, tak i po osobní stránce. Našla si tam perspektivního přítele, s nímž žila několik let v jejím vlastním bytě. Měla skvělou práci, auto a chodila hezky oblečená. Vždy se snažila prý dbát na svůj vzhled. Pak se za svého přítele provdala, stala se německou občankou a měla se velmi dobře.
Poté ovšem přišel zlom – její přítel ji začal fyzicky napadat. Nebylo téměř dne, kdy by se neopil a nezbil ji. Později se jí začaly ztrácet peníze a cennosti. Nakonec se stalo, že Petru její přítel zavlekl do dluhové pasti, Petra přišla o veškerý majetek i peníze, zbyly jí jen velké dluhy. Petra se mně nechtěla svěřit s tím, jak svou situaci v Německu vyřešila.
Nicméně, když se vrátila do Čech, neměla nic. Měla trochu oblečení, hygienických potřeb, jídla, ale neměla peníze, bydlení, ani práci. Nechtěla se ozvat své rodině. Příliš se za svojí situaci styděla. Udržovala sice kontakt se svou sestrou, ale tvrdila jí, že bydlí v Čechách, že má práci, byt a že se jí vede dobře. Opak byl pravdou.
Petra si se svým novým přítelem Vaškem, který byl také na ulici, postavila jakýsi přístřešek u lesa, kde spolu přebývali. Ačkoli se jednalo jen o přístřešek z pár kousků dřeva a všelijakého dalšího materiálu, i tak se Petra snažila o to, aby to tam vypadalo co nejvíce útulně. S přítelem vymysleli, kde a jak vařit, jak si obstarávat vodu, kde věšet prádlo, nebo kam chodit na toaletu. Ani jeden z nich se nechtěl snížit k tomu, aby řekl své rodině pravdu. Oba by to brali jako potupení sebe sama. Nechtěli žádat nikoho o pomoc.
Petra dál chodila k nám do Denního centra. Její přítel brzy chodit přestal. Teprve poté vyšlo najevo, že on má za sebou bohatou kriminální minulost, bral ve velkém množství drogy a nyní vykonává soudem stanovené obecně prospěšné práce. Petra ho stále podporovala, šlo jí o to, aby trest vykonal a mohl si najít práci. Což se stalo.
Vašek si našel práci na černo, ale nosil Petře pravidelně peníze. Pozvolna se jejich situace začala zlepšovat. I Petra si začala intenzivně hledat práci. Z pozice sociálního pracovníka, jsem jim jen v případě, že se sami zeptali, poradila, který krok by bylo nyní vhodné udělat a co od nich změna bude vyžadovat. Co se týkalo práce, oběma jsem pomohla vyhledat si práci na internetu. Společně jsme vypracovali i jejich strukturované životopisy. Dále jsem jim poradila, aby si vytvořili e-mailové adresy, jelikož v Denním centru mohli používat počítač. Vysvětlila jsem jim, že odsud mohou z e-mailu odeslat i životopisy na inzeráty, které najdou na internetu. Poté jsme tedy založili e-mail pro každého zvlášť a Petra i Vašek si postupně začali rozesílat životopisy i na inzeráty nalezené na webových portálech.
Oba mě nakonec požádali, zda bych se jim nemohla podívat po nějaké ubytovně. Podívala jsem se tedy, jaká je nyní možnost ubytování na ubytovnách v okolí, kde se chtěli zabydlet. Předala jsem jim poté dané kontakty a Petra si je zvládla sama obvolat, což jsem brala jako velké plus. Doporučila jsem jim také, aby si sehnali doklady týkající se dluhů, které například Vašek stále měl. Poté jsem jim předala kontakt na dluhovou poradnu, kde jsem předem zajistila, aby jim byl sestaven jakýsi plán či splátkový kalendář pro splacení daných dluhů, popřípadě zda by nebyla možnost oddlužení. Za součinnosti Vaška i Petry jsme poté sjednali schůzku. Iniciativu měli oni a opravdu na sobě neskutečným způsobem oba zapracovali.
Petra znovu začala chodit upravená. Do Denního centra si nosila jídlo, vařila si tam. Často mi vyprávěla, co bude dělat Vaškovi k večeři, aby se dobře najedl, až přijde domů z práce. Petra držela kasu a dávala svým způsobem na Vaška pozor, protože se obávala, aby se zase do něčeho nezamotal a neměl problémy se zákonem.
Jednoho dne za mnou Petra s Vaškem přišli, několikrát mi poděkovali a sdělili mi, že si našli ubytování a také práci na klasickou pracovní smlouvu. Vašek se spojil se svou rodinnou a ta mezi sebe přijala i Petru. Petra je nadále v kontaktu se svou sestrou, které sdělila pravdu o tom, co se s ní dělo v Německu, i po příchodu zpátky do Čech. I to, že několik měsíců spala takřka v blátě na zemi, ale že nyní bude mít s Vaškem konečně kde být a bude moct opět pracovat.
Petra se mi svěřila i s tím, že ve Vaškovi našla velkou oporu. I s tím, že ji Vašek přivedl k víře v Boha. Vyjadřovala pocit, že Vašek a víra jí nabíjejí energií.
Z mého hlediska oba prošli peklem a přes všechno zlé se dokázali postavit zpět na nohy. Dnes jsou z nich pracující lidé, kteří mají byt, pejska, chodí velmi slušně a čistě oblečení, jejich domácnost jen kvete a mají se rádi. Letos se prý budou brát a já jsem pozvaná jako host na svatební hostinu.
Případ o začarovaném kruhu a špatném konci
Pan Vlastimil (54 let) přišel do Denního centra v roce 2012. Vždy to byl velmi tichý, uzavřený muž. Nikdy nedělal žádné problémy, nevyhledával konflikty a ostatních klientů se spíše stranil. O služby vždy velmi slušně požádal a posléze poděkoval.
Jakmile se s ním ale člověk dal do řeči, poznal, že se jedná o velmi vzdělaného a inteligentního člověka, který je ale nešťastný a trápí se. Jeho psychický stav nebyl na první pohled dobrý a šlo to poznat i z toho, jak smýšlel či mluvil.
Pan Vlastimil se dostal na ulici zhruba v roce 2007. Přespával, kde se jen dalo, někdy přímo pod mostem, jindy v křoví a někdy ulovil lavičku na hlavním nádraží. Hodně cestoval po České republice a měnil svá stanoviště. U sebe měl většinou jen batoh s pár věcmi a lahví vína nebo vodky. Neměl nic a neměl nikoho. Mezi ostatními bezdomovci si nenašel žádné přátele a dával najevo, že o to ani nestojí. Vždy byl raději sám.
Jako mladý vystudoval vysokou školu, potom pracoval na velmi vysoké pozici. V práci podával nadprůměrné výkony. Byl to velmi vzdělaný člověk, který musel v práci denně hodně přemýšlet, aby svou práci dělal dobře a něco nepokazil. Měl pod sebou dokonce několik lidí, které vedl. Našel si ženu, s níž se oženil a narodil se jim syn.
Když jeho synovi Markovi byly 3 roky, žena od nich z ničeho nic utekla. Vlastimil tomu nerozuměl, velmi se tím trápil. Na výchovu syna zůstal zcela sám. Náročné zaměstnání, péče o domácnost a malé dítě pro něj byla pro něj příliš velká zátěž. Přestával situaci zvládat.
Psychicky na tom byl velmi špatně. Svůj žal, bolest a trápení začal utápět v alkoholu. Z počátku to šlo, popíjel většinou po večerech, když jeho syn spal. Poté ale začal pít i během dne a vše šlo z kopce. Alkohol se stal jeho nejbližším přítelem. Postupně přišel o práci, o přátele, neměl nikoho, o koho by se mohl opřít. Bál se, že už nadále nezvládne pečovat o svého syna. Marka dokázal vychovávat zhruba do jeho 15 let. Poté ale celou situaci již neustál a utekl od něj. Marek šel do dětského domova.
Vlastimil neměl bydlení a upíjel se. Jeho denní rutina obnášela obstarávání peněz na alkohol, koupi alkoholu, jeho požití a válení se kdesi v křoví. Vlastimil se styděl říct si o pomoc svým bližním, ale později i odborníkům. Cestu do Denního centra našel až po pěti letech, a to v roce 2012.
Když přišel, využíval všech služeb Denního centra. Začal docházet i do aktivizačního programu, ve kterém si mohl vydělat nějaké peníze a přespávat alespoň na noclehárně. Pobytí v azylovém domě vzdal, jelikož si s ostatními klienty nerozuměl. Dle jeho slov se chovali velmi neslušně, neustále jen pili a dělali špatné věci. Proto byl Vlastimil vždy raději sám. Nestál o to, aby se připletl například k nějaké potyčce a měl z toho později nějaké problémy se zákonem.
Vlastimil měl velké psychické výkyvy. Několik měsíců se zvládl držet, lehce popíjet, ale vždy se vrátil do Denního centra, kde vyhledával podporu a sociální poradenství u sociálních pracovnic či ostatních pracovníků. Vyhledal zde dokonce i pomoc psychologa. Žádná změna u něj ale nenastala.
Někdy zmizel – a to třeba na dva až tři měsíce. Poté se vrátil se směsí lítosti a studu v očích a prosil nás, abychom se na něj nezlobili. Když o sobě mluvil, byla to řeč plná despektu k sobě. Styděl se za to, co udělal svému synovi, ale i za to, že pije a že se například opil a někam spadl. Vyprávěl, že když si koupí lahev vodky, raději se s ní jde schovat někam do lesa, aby ho v tomto stavu nemohl nikdo vidět.
Vlastimil si moc dobře uvědomoval, do jakého problému se dostal, ale nedokázal najít sám v sobě sílu, dostat se z této situace dostat. Před Vánoci v roce 2018 se rozhodl a to po několikaletém přesvědčování sama sebe, že se pokusí kontaktovat svého syna. S pomocí sociální pracovnice na něj našel kontakt. Dlouho rozmýšlel, zda se mu ozve a pokud, tak co mu vlastně řekne. Dokonce si našetřil i peníze na cestu, aby za ním mohl o Vánocích jet. Od toho nakonec upustil a rozhodl se, že synovi zavolá. Hodinu proplakal v mé kanceláři se slovy, že se bojí, že to nedokáže a že se bojí odmítnutí od svého syna, které by si podle sebe zasloužil.
Dlouho jsme spolu pracovali na tom, aby zvládl kontakt se synem. Když se Vlastimil jednoho dne odhodlal a zavolal mu, hovor se pro něj stal noční můrou. Marek hovor přijal, jelikož ani nevěděl, kdo volá. Jakmile na něj jeho otec promluvil, Marek mu řekl, aby mu již nikdy nevolal, že už dávno není jeho táta a že s ním nechce nic mít… To Vlastimila absolutně zlomilo. Věděl, že u svého syna nemá již žádnou šanci, že jej Marek nadobro zavrhl. Po dlouhém pláči a rozebírání hovoru, mi Vlastimil poděkoval, sbalil si věci do svého roztrhaného batohu a odešel.
Vrátil se za tři měsíce s tím, že jen pil, pobýval kdesi v lesích a že ví, že již není cesty zpět. Řekl mi, že přišel úplně o všechno a především o smysl života. Prý jen lituje toho, že je natolik slabý, že se nedokáže o svůj život, který dle jeho slov stojí za nic, připravit.
Vlastimilovi jsem řekla, že připravením se o život ničemu opravdu nepomůže a že smyslem života není pouze jeho syn. Dále jsem mu řekla, že to, že to jednou nevyšlo, neznamená, že to nemůže vyjít ještě někdy v budoucnu. Řekla jsem mu, aby neztrácel naději a raději se společně se mnou snažil vymyslet nějaké kroky, jak tuto situaci změnit. Nakonec jsme se společně dohodli na tom, že Vlastimil znovu začne navštěvovat psychologa, ale až po vlastním uvážení – až se na to skutečně bude cítit. Snažila jsem se Vlastimilovi navrhnout i protialkoholní léčbu, ale tu odmítl. Raději prý zkusí jen toho psychologa a nadále by rád využíval služeb Denního centra a chodil si se mnou povídat. Vlastimilovi jsem řekla, že služeb samozřejmě využívat může a přijít za mnou na popovídání si, nebo klidně jen chvilku společného mlčení, může kdykoli, že ho vždy ráda vyslechnu a podpořím jej.
Tereza Preložníková,
sociální pracovnice denního centra
Zpracoval: O. Matoušek
