Případ s dobrým koncem
Šimonovi je 14 let. Přišel k nám do zařízení s tím, že má problémy s partou jiných kluků, kteří mu vyhrožují. Potíže začaly tím, že se mu líbila spolužačka ve škole, vyhledával jí, často se s ní bavil. Ona však brzy ztratila zájem a navázala kontakty s jinou skupinou kluků, než do které patřil Šimon. Nová skupina jejích kamarádů byla parta Romů.
To se Šimonovi nelíbilo. Začal o ní a o romských chlapcích šířit na sociálních sítích pomluvy. Šířil to i jinde, vyčítal to také své bývalé kamarádce, doslova jí říkal, zda jí nevadí, že „se baví s cikány“. Svoje obvinění však neměl ničím podložená. Dívka romským chlapcům sdělila vše, co o nich Šimon říkal, ti se naštvali a začali mu vyhrožovat. Volali mu, posílali zprávy, ve kterých bylo, že si na něj počkají, že ho zbijí, objevily se v nich i vyhrůžky zabitím. A to byl důvod, proč k nám přišel. Bál se chodit po městě sám, byl velmi vystresovaný. Nevěděl, co má dělat. Naše doporučení vedla ke spolupráci na situaci s rodiči a školou, radili jsme mu, aby to řekl doma, a aby se svěřil např. třídnímu učiteli, metodikovi prevence nebo výchovnému poradci ve škole. To Šimon udělat nechtěl, tvrdil, že ve škole s tím stejně nikdo nic neudělá a rodičům nechtěl přidělávat starosti. Jednoho dne byl spolužačkou pozván na hřiště, že si o situaci promluví. Šimon za ní přišel a viděl poblíž skupinu romských chlapců. Byli ve značné převaze, dostal strach a tak raději utekl. Po této události se rozhodl, že věc oznámí na policii a chtěl, aby ho někdo z pracovníků doprovodil. Šli jsme nejdříve na městskou policii, v blízkosti našeho zařízení. Tam společně s policisty sepsali záznam. Odkázali nás ještě na státní policii a to proto, že Šimonovi bylo vyhrožováno násilím i smrtí. Výslech se opakoval znovu, i my jsme jim podali základní informace o klientovi. Policie znovu udělala záznam, převzala si důkazy, které měl klient uložené v telefonu. Řekli nám, že budou informovat školu, kam všechny tyto děti chodí, a že očekávají, že školní metodik prevence, který spolupracuje s policií, bude kontaktovat romské chlapce i rodiče dětí, o které šlo. Po návštěvě policie byla celá situace s klientem znovu probírána, byly mu navrženy další možné kroky, bavili jsme se o romské komunitě, stigmatizaci, riziku pomluv apod., motivovali jsme klienta, aby s celou situací seznámil své rodiče. Poté jsme klienta asi měsíc neviděli. Když po čase přišel, sdělil nám, že se celá situace uklidnila. Nikdo mu už po telefonu nevyhrožoval. Za nějakou dobu Šimon tuto partu ve městě dokonce potkal a nestalo se nic. Při dalších návštěvách byl již klient vždy klidný nikoliv vystresovaný a dokonce sdělil, že se s celou situací svěřil doma rodičům a konečně se mu ulevilo.
Případ s nejasným koncem
Filipovi bylo devatenáct let. Řekl, že už v různých městech nízkoprahové kluby viděl, takže ví, jak fungují. A že se přišel podívat a popovídat si. Byl hodně výřečný.
Hned na sebe pověděl, že byl od malička v různých ústavech. A později i v několika pěstounských rodinách. S pěstouny silnější vztah nenavázal, poslední pěstouni si ho – podle jeho mínění – vzali do péče jen kvůli dávkám pěstounské péče. Vadilo mu i to, že jsou nábožensky založení. Nedokázal pochopit, že lidé, kteří věří v Boha, mají dítě právě pouze kvůli dávkám, které na něho dostávají. Měl problémy se svými násilnickými sklony. Říkal, že když dostane záchvat vzteku, má černo před očima. Po těle měl mnoho různých jizev. Byl i v diagnostickém ústavu a vyšetřovala ho policie. Pestré zkušenosti měl i s návykovými látkami (pervitin, marihuana apod.). Po odchodu od pěstounů žil rok na ulici. Kontaktoval svoji biologickou matku, ta však žila v Praze a živila se žebráním na ulici. Kradl jídlo a oblečení v obchodech, říkal, že mu nic jiného nezbývá. Občas se dostal do nějaké potyčky. Často se dostával do konfliktu kvůli dívkám, jednou se dokonce popral s otcem dívky, který byl příslušníkem policie. Za ublížení na zdraví mu hrozil výkon trestu odnětí svobody a čekal, až se dozví datum soudu. Chtěl si najít nějaké bydlení a práci. V době kdy k nám přišel, dělal občas brigády bez pracovního poměru. Na práci byl šikovný, pracoval na stavbách, opravoval auta. Založili jsme klientovi email, sestavili poptávku po zaměstnání a po bydlení. Kontaktovali jsme v blízké továrně personální oddělení a ti si ho pozvali na pohovor (nebyl vyučený, šlo o dělnickou profesi). Obvolávali jsme různé pronajímatele bytů, nabídky spolubydlení a ubytovny. Navrhovali jsme i azylový dům. Azylový dům znal, tamní režim mu nevyhovoval, protože přes den nebylo možné v domě pobývat a brzy k večeru byla místa v domě obsazená. Nějaké možnosti se ukazovaly, ale Filip se najednou ztratil. Nemáme o něm žádné informace. Takových klientů není v NZDM málo. Zjeví se tu několikrát, popíšou nám své potřeby, něco se začne, najdou se možnosti, jak situaci zlepšit a klient najednou není …
Lucie Slámová,
sociální pracovnice Střediska NZDM Modrý pomeranč, Salinger z. s., Hradec Králové
Zpracoval: O. Matoušek
