Škola je skokanský můstek života. Hlavně pro kluky a holky z ústavní péče. Protože konec studia se ve většině případů rovná odchodu ze zařízení, děcáku. A ten první kontakt s divokou vodou – dospělostí pro ně (či mohu napsat i nás, neboť jsem také prošel ústavní péčí) je bohužel dříve než pro většinu ostatních závodníků.
Já jsem se od pomyslného skokanského můstku odlepil s odznáčkem Bc. na plavkách. Státnicoval jsem v lednu 2013 a obhajoval jsem bakalářskou práci s názvem Reprodukce kulturního kapitálu v zařízeních dětské ústavní péče. Přeloženo ze socioložštiny, jsem se rozepisoval o tom, jak ústavy mohou vést, anebo nedovést ke vzdělání. Proč jsem si vybral toto téma? Protože jsem cítil obrovskou křivdu. Ne za sebe, ale za nás, za všechna ostatní děcka, která si o studiu na vysoké škole mohla nechat zdát, byť kdyby se v nějakém paralelním vesmíru narodila do běžné rodiny, místo výučního listu by diplom hravě získala.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
