V posledních letech se v USA, kde už dvacet let působím jako sociální pracovnice, věnuje zvýšená pozornost péči o sebe sama (angl. self-care). Snažíme se vést naše klienty k zodpovědnosti za své zdraví a podporovat je v činnostech, které jim pomáhají zvládat každodenní fyzickou, psychickou i sociální zátěž a přispívají k pocitu pohody (angl. well-being).
Bohužel i nám, sociálním pracovníkům, se někdy stane, že sami u sebe zanedbáváme to, k čemu v dobré víře nabádáme druhé – péči o naši tělesnou schránku, duševní hygienu, vztahy s rodinou a přáteli, duchovní život. Vymlouváme se na nedostatek času, jsme zahlceni pracovními povinnostmi a potřebami našich klientů, které často upřednostňujeme na úkor potřeb vlastních. Krátíme si dobrovolně polední pauzu a jíme za pochodu, pokud oběd nevynecháme úplně. Dokumentaci dopisujeme po večerech a o víkendech. Odkládáme dovolenou na neurčito, a když už vyrazíme, tak nezapomeneme denně nahlédnout do elektronické pošty a poslechnout si vzkazy na záznamníku pracovního telefonu. Hranice, kde končí naše profese a začíná osobní život, je pro nás povážlivě pružná. Nejde o to, co nám jsou naši nadřízení, rodina a přátelé ochotni ještě tolerovat, jsme sami zodpovědní za nastavení hranic, které jsou v souladu s etickým kodexem naší profese.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
