Z mnoha odborných studií i populárně naučných publikací plyne nepříliš pozitivní závěr: jednotliví členové ale i celé rodiny jsou ve stále vyšší míře ohrožení nejistotou. Nezaměstnanost, krátkodobost pracovního vztahu, nebo narození druhého, třetího a dalšího dítěte či nedostatek času na rozvoj rodinných vztahů to je ne zrovna vyčerpávající výčet faktorů, které nejistotu rodiny podporují.
V každodenní realitě této nepříjemné skutečnosti čelí organizace, jejichž aktivity monitorují k rodině se vztahující společenské podmínky, podporují a podněcují pro-rodinné aktivity nebo se snaží kriticky přenášet zahraniční zkušenosti do českého prostředí. Jednou z těchto organizací je i Národní centrum pro rodinu, jehož ředitelka Marie Oujezdská se dlouhodobě věnuje mimo jiné sledování postavení rodiny ve společnosti.
Když se řekne “rodina a nejistota”, co se vám vybaví?
Pokud bych měla užit jednu větu, tak se mi vybaví nedostatečné ocenění rodiny, s tím, že jiní hovoří dokonce o bezohlednosti společnosti. Ekonomicky řečeno, jde o nedostatečné vyrovnání nákladů rodiny a přehlížení výkonů rodiny. Rodina se dostala do sféry tzv. soukromého života a není považována za zdroj prosperity společnosti. Měřeno podle profesního image, prosperující rodinu nebývá zvykem veřejně považovat za osobní úspěch.
Můžeme tedy hovořit o zvýšené míře nejistoty ohrožující rodiny?
V běžném životě se přístup k rodině jako sféře soukromého života projevuje poklesem průměrného příjmu na člena domácnosti. MPSV před nedávnem uvádělo, že rodina disponuje 60 % příjmu na hlavu bezdětného pracujícího, zatímco důchodce 80 % tohoto výdělku. Pokles porodnosti má jistě mnohé další, možná významnější příčiny, ale rozhodně je k založení rodiny a rozhodnutí pro větší počet dětí zapotřebí nemalé odvahy. Tento stav neohrožuje ani tak rodiny jako samotnou existenci společnosti.
„Rodina již není spojována s potřebou přispívat k budování lidštější společnosti.“
Napadá vás, co nejistotu dnešních dní způsobuje?
Zdrojů nebo snad výstižněji řečeno důvodů pro pocit nejistoty je celá řada. Určitě hraje roli vysoká míra nezaměstnanosti či nedostatek zkrácených úvazků pro rodiče malých dětí, nedostatek dostupného bydlení a následná vysoká zadluženost kvůli pořízení nákladného bydlení. Nezanedbatelná je ovšem nejistota způsobená strachem o ztrátu profesní prestiže…
…takže jde zejména o ekonomické faktory?
Posuzováno podle jiných historických období, kdy se navzdory nepřízni vnějších podmínek rodilo mnohem více dětí, nehraje podle mého názoru ekonomická nejistota hlavní roli. Větší problém vidím v tom, že se profesní život stal hlavním zdrojem seberealizace a rodina je „jen“ místem citového zázemí. Rodičovství je spojováno především s nárokem co nejlepšího materiálního zabezpečení dětí a ne s potřebou předávat životní hodnoty a přispívat k budování lidštější společnosti.
Čím přesně ona abstraktní nejistota ohrožuje rodinu?
Rodiče, kteří se dostanou do vleku obav z nedostatečného finančního zabezpečení, často minimalizují svoje rodičovství. To znamená, že nevěnují vztahům v rodině dostatek času. Na druhé straně se množí případy, kdy se rodiče kvůli skutečnému finančnímu nedostatku nemohou dětem dostatečně věnovat a nemají tolik dětí, kolik by si přáli.
Jaké možnosti má rodina pro zvládání těchto problémů? Existuje nějaký “recept”?
Za obecný recept je možné označit základní princip rodinné politiky. Tím myslím tzv. svobodnou volbu životní strategie a s ní samozřejmě existenci dostatečně široké škály opatření, která by takovou volbu umožňovala. To je ale především úkol pro státní rodinnou politiku. Určitou pomocí jsou samozřejmě i programy na podporu vztahových kompetencí, udržení zaměstnatelnosti a finanční gramotnosti.
„Manželství je prokazatelně nejstabilnější forma rodinného soužití:“
Jak vnímáte vývoj instituce manželství?
Nemyslím si, že by samotná instituce, pokud jde o její chápání jako formy vztahu muže a ženy, zaznamenala za poslední desetiletí zásadní vývoj. Ovšem jinak tomu je ve vztahu k vývoji forem partnerství mezi mužem a ženou. Zde se pohybujeme od všeobecného uznání významu instituce manželství až k nalezení významu manželství cestou předchozího nesezdaného soužití konkrétního páru. Je faktem, že v ČR končí většina nesezdaných soužití mladých lidí sňatkem.
Takže instituce manželství v posledních letech neprošla žádnými otřesy?
Uznání významu instituce manželství ze strany společnosti prodělalo za poslední dvě desetiletí negativní vývoj. Projevuje se v nedostatečném ocenění účelu manželství, kterým je rození a řádná výchova dětí. Následkem toho byly například zrušeny novomanželské půjčky a následně obnoveny bez možnosti umořovat jejich výši při narození dítěte, zrušení společného zdanění manželů a jeho náhrada nedostatečnými daňovými odpočty na nezaopatřené děti a připravované znevýhodnění manželského partnera v případě insolvenčních potíží druhého partnera atd.
Může být tento negativní vývoj ohrožením pro fungování rodiny?
Manželství je prokazatelně, i přes hrozivý nárůst rozvodovosti, stále ještě nejstabilnější forma rodinného soužití. Stabilita je potřebná jak pro společnost, tak pro zdravý vývoj budoucí generace a dává předpoklad vyššího počtu dětí, než je tomu u párů žijících v nesezdaném soužití.
Nedostatečné ocenění „podstaty manželství, kterou je založení rodiny a řádná výchova dětí“, vytváří dojem, o němž jsem už mluvila, že rozhodnutí investovat do rodiny je ryze soukromou záležitostí. Je škoda, že otázka oceňování investic do dětí vyústí vždy jen do závěru, že nelze prokázat souvislost mezi tzv. podporou rodiny (rozuměj oceněním) a zvyšováním porodnosti. A to je považováno za důvod, proč se investice do instituce rodiny nemá oceňovat. Myslím, že takový závěr naprosto přehlíží otázku spravedlivého ocenění výkonů jako takových.
Rodina jako soutěž o to, na koho připadne v rodině více práce a povinností
Za posledních několik desítek let došlo k významnému posunu v chápání vztahů mezi mužem a ženou. Ovlivňuje toto fungování rodiny?
Problém vidím v tom, že nedochází k posunu v chápání vztahů, ale ve vytváření jakéhosi prostředí vzájemné soutěže, na koho připadne v rodině více práce a povinností. Hledání optimální náplně rolí v rodině cestou vzájemného dialogu a spolupráce považuji naopak za zcela legitimní.
A na závěr trochu ze široka: Česká republika prochází přeměnou od komunismu k demokracii, transformují se různá ústavní zařízení, na obyvatele působí efekty globalizace a mnoho dalších ještě před nedávnem u nás neexistujících faktorů. Ovlivňuje tento překotný vývoj ČR vznik a fungování rodiny?
Otázka je opravdu velmi široká a jistě se nedotýká jen života rodiny jako takové, ale, a to možná především, života jednotlivců. Těm se otevírá stále více možností: studia, profesního uplatnění, cestování… Naproti tomu ještě stále nezohledňuje prodlužující se etapa života věnovaná studiu i potřebu založit rodinu. Také neúměrně rostou nároky profesního světa, zvláště v ČR, které zatlačují péči o rodinu do ryze soukromé a často tabuizované sféry. Když mluvím o péči o rodinu, mám na mysli nejen péči o děti, ale i o další rodinné příslušníky. Čím více dětí, tím vyšší jsou životní náklady a tím menší jsou jejich kompenzace.
Zmíněná deinstitucionalizace ústavních zařízení pro děti je jistě v zásadě velmi žádoucí. Tím více ale vystupuje do popředí potřeba uznávat význam individuální péče. Nejen té náhradní, ale především rodinné péče jako takové. A tím se zase dostáváme na začátek našich úvah…
Roman Baláž
