Na podzim roku 2020, byla studentům sociální práce a přidružených oborů nařízena pracovní povinnost. Jak se s touto změnou vyrovnávali, co jim práce v zařízeních dala, jak danou situaci zvládali, dařilo se jim skloubit pracovní a studijní povinnosti? Jaké to bylo být celý den v ochranných pomůckách a mnoho dalšího přinášíme v různých podobách přímo od studentek sociální práce v první linii.
Příběh Terezy
„Pracovní povinnost vykonávám v domově pro seniory, konkrétně jde Dům pokojného stáří sv. Anny ve Velké Bystřici. Pracuji na pozici pracovnice v sociálních službách, což znamená, že jsem v přímé péči u klientů. Prakticky to znamená to, že pomáhám při podávání stravy, při hygieně, koupání, drobným úklidem apod.
O tom, že v Domově potřebují pomoci, jsem se dozvěděla od paní magistry z bakalářského studia. Jelikož jsem v té době hledala něco, kde bych mohla pomoci, tak když jsem se o této situaci dozvěděla, dlouho jsem neváhala a do domova jsem zavolala a nabídla jsem svou pomoc. Už po prvním telefonátu jsem poznala, že za výpomoc budou v Domově vděční, takže jsem hned o pár dnů později nastoupila na pracovní povinnost. Překvapena jsem nebyla, protože vzhledem k tomu, že jsem absolventkou bakalářského program Charitativní a sociální práce, tak se dalo očekávat, že dříve nebo později na pracovní povinnost nastoupím.
Přiznám se, že ze začátku, především první dny, pro mě byly náročné. Ačkoli již zkušenost s touto prací mám jak ze školy, tak z brigády, tak toto byla absolutně odlišná situace. Najednou jsem se ocitla v zařízení, kde 75 % personálu bylo doma, jelikož byli covid pozitivní. Chodila jsem na 12 hodinové směny, což pro mě byl velký nezvyk. Vstávání brzy ráno mi nedělá větší problém, nicméně být 12 hodin na nohou bylo ze začátku opravdu náročné, protože obzvláště první dny jsem se v práci nezastavila. Tak zhruba po týdnu jsem si na režim zvykla a do práce se chodilo lépe.
Při práci s klienty je nezbytné mít ochranný štít, respirátor a rukavice. Musím říct, že ani jedno z toho není moc příjemné – od štítu a roušky je otlačený obličej a v horším případě máte ještě ekzém z latexových rukavic, který se bohužel po prvních pár dnech na mých rukou objevil (naštěstí existují antialergenní rukavice a ochotný personál).
Musím ale ještě poznamenat, že z mého subjektivního pohledu se štít, respirátor i rukavice dají vydržet – nedovedu si představit mít k tomu ještě ten oblek, který mají pracovníci pracující přímo s covid pozitivními klienty/pacienty. V souvislosti s tím bych si ráda dovolila poznamenat, že nosit pouze roušku je oproti tomuto opravdu pohoda – myslím, že kdyby si každý vyzkoušel tuhle práci, tak by si na nošení roušek stěžovalo podstatně méně lidí. Nebo aspoň v to doufám.
Práce mě baví určitě – učí mě to například trpělivosti, která je při práci s klienty někdy vážně potřebná. Dále mě to učí klidnější a pomalejší mluvě. Dále mě to učí také větší pokoře, protože při takové práci je pokora opravdu důležitá. Na práci mě asi nejvíc bavilo vidět tu smysluplnost práce – mně osobně fakt naplňuje, když můžu pomoci druhým lidem. Bavilo mě vidět tu vděčnost v očích klientů (ale i pracovníků) už jen za to, že tam jsem. A to byl důvod, proč jsem se tam ráda vracela.
Co se týče školy, studuji aktuálně navazující magisterské studium na Univerzitě Palackého v Olomouci a vzhledem k tomu, že je to trochu jiný obor, než jsem studovala na bakaláři, tak stíhat všechnu látku je s více než měsíční absencí ve škole někdy fakt náročné. Naštěstí většina učitelů je opravdu velmi vstřícná, výuku mi omluví a chápou, že nemám občas kapacitu dělat všechno hned a na 100 %.
Stejně tak oceňuji vstřícnost některých spolužáků (ačkoli většinu z nich znám pouze z facebooku, jelikož nebyl prostor se stihnout během pár týdnů ve škole seznámit) – vždy se zde najde někdo, kdo mi např. připomene, že se mám někde zapojit. V souvislosti se školou také musím říct, že už se těším, až budu moct být zase sama dostatečně v obraze, protože na předchozím studiu jsem měla o všem přehled (o povinnostech vztahujících se ke studiu), což teď nemám, je to nezvyk a chybí mi to.
Z předchozího bakalářského studia na Caritas VOŠ sociální (a zároveň na Univerzitě Palackého) jsem byla zvyklá mít po každé praxi supervizi – tedy setkání, kde jsem mohla sdílet všechny své zkušenosti (pozitivní i negativní), což mi velmi vyhovovalo – člověk tak trochu „upustí páru“. Navíc já jsem člověk, který zpracovává věci tak, že o nich mluví, takže supervize pro mě byla ideální příležitost.
Nyní tu možnost úplně nemám (což je škoda) nicméně v souvislosti s tím musím říct, že mi supervizi „nahrazují“ rozhovory s mými přáteli a s rodinou. Jsem za ně velice vděčná. Hlavně ze začátku jsem téměř každý večer po službě psala nebo volala kamarádce či mamce a bavila jsem se s nimi o tom, jak jsem se měla. Hrozně mi to pomohlo. Navíc právě rodiče, sestra a kamarádky mě v mé práci opravdu hodně podpořili a tím mě utvrdili v tom, že to, co dělám, má opravdu smysl – což věřte nebo ne, i když jdete někam, kde předpokládáte, že vaše práce smysl má, můžete se dostat i do situace, kdy někdo či něco způsobí, že ten smysl vidět přestanete. A právě v takových situacích jsem vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří mě dokážou povzbudit. Někdo to možná k práci nepotřebuje, ale já teda rozhodně ano.
Na závěr mám bych chtěla dodat pár slov. Prvně bych chtěla ocenit veškerou práci, jež zahrnuje spoustu snahy, úsilí a trpělivosti, kterou ze sebe každý den vydávají pracovníci a pracovnice v sociálních službách. Taky bych tímto chtěla poděkovat celému kolektivu v Domově ve Velké Bystřici za to, jak mě přátelsky přijali a mně tak díky tomu i 12cti hodinové směny utíkaly rychle. Zároveň si vážím jejich práce a snahy dělat klientům i přes covid situaci pobyt v Domově co nejpříjemnější.
Takže když to shrnu – ačkoli mi PP trochu ztížila studijní podmínky ve škole, tak na druhou stranu mi umožnila fakt autentický vhled do toho, jak to v sociálních službách může vypadat během nouzového stavu, což si cením. A i když to ne vždy bylo úplně jednoduché, celkově tuto zkušenost hodnotím přínosně a jsem za ni vděčná.“
Příběh Gabriely
„Pracuji v Olomouci a starám se o těžce mentálně postižené klienty. Práci zvládám docela s klidem. Baví mě pracovat s touto cílovou skupinou a myslím, že jsem se dostala do dobrého kolektivu, který mi dost pomáhá i co se týče třeba povinností do školy. Psychicky mě ta práce naplňuje neskutečným způsobem. Jsem člověk, který potřebuje lidský kontakt. A když ho nemůžu mít ve škole, tak aspoň takto. Fyzicky je to sice občas náročné, ale ty úsměvy klientů za to stojí. Když mi zavolali, jestli bych mohla nastoupit do Klíče, tak jsem vystřídala v pár vteřinách několik emocí. Napřed radost, že „konečně vím, kam půjdu“, potom nejistota „jestli to zvládnu“ a následně jsem začala mít strach. Nakonec jsem vděčná za to, že tam můžu být a pomáhat tam, kde je potřeba.
Jako základní vybavení máme respirátory, které v podstatě nesundáme za celou dobu služby. Ale za klienty, kteří jsou v karanténě, chodí pracovníci v oblecích. To ale není můj případ, protože na mém oddělení teď aktuálně žádný klient v karanténě není, takže já jsem ten oblek na sobě zatím neměla.
Každý den na službě zažívám něco nového. Učím se aktivizovat klienty, základy bazální stimulace. Teoretické znalosti, které jsem mohla poznat ve škole, vkládám do praktických dovedností. A nejen to. Klienti mě učí mít radost z každého dne, radovat se z maličkostí. Je toho spousta, co se musím naučit. Jsem na pozici pracovníka v sociálních službách. Stává se mi, že nevím, jak si rozplánovat den, abych stihla udělat něco málo do školy a zároveň být v práci. Je těžké najít rovnováhu mezi studiem a prací. Před odchodem do práce nic nestihnu, a po příchodu z práce jsem tak unavená, že už nemám kapacitu nic dělat. Takže většinu svých školních povinností nechávám na víkendy nebo volné dny. Naštěstí naši učitelé jsou ochotni se s námi domluvit tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. Stačí komunikovat, napsat jim o pozdější termín odevzdání úkolu… Zatím se mi nestalo, že by to byl nějaký problém.
Co se týče mého osobního života – obrátil se mi tak nějak postupně vzhůru nohama. Před tím jsem nechodila skoro nikam. Jen na procházky do lesa a občas ven s kamarády. Teď chodím do práce a z práce rovnou domů. A občas ven s kamarádkou. Po asi 14 dnech práce jsem začala mít příznaky Covidu, a po pozitivním testu jsem zůstala 14 dní doma v úplné izolaci i od rodiny. Pracovní povinnost mi rozhodně rozšířila, a stále rozšiřuje obzory, a to nejen v sociální práci, ale i v pohledu na sebe sama. Ukázala mi mé možnosti a limity.
Naše škola je v tomto naprosto úžasná. Poskytuje nám psychologické poradenství a taky duchovní podporu. Také učitelé jsou skvělí. Své zážitky můžu sdílet například se svou mentorkou praxe. Mí kamarádi se mě často ptají, co dělám a jestli nemám strach z nakažení Covidem. Já osobně jsem z té nemoci strach neměla. Spíše jsem se bála, že když to chytím, tak tím někoho nakazím. Což se stalo. Naštěstí já jsem měla jen lehký průběh a teď jsem zpátky v práci.
Čím dál více pracovníků je na nemocenské, takže teď už jsme tam dvě studentky. Hrozně moc bych chtěla poděkovat všem studentům a dobrovolníkům v sociálních službách. A nejen jim. Stálí pracovníci odvádí obrovské množství práce. Jsou to pro mě hrdinové a inspirativní lidé.“
Michaela Horváthová,
redaktorka časopisu Sociální práce | Sociálna práca
