Evžen Vojkůvka se stal peer pracovníkem a identita bezdomovce se pro něj stala minulostí. Jeho text ilustruje tezi z publicistického textu Venduly Gojové a Elišky Černé, které říkají: „Studující nezřídka v živé knihovně očekávali stereotypní příběh. Toto očekávání však bylo živou knihou [tedy kontaktem se zkušenostním věděním] záhy zpochybněno.“ Evžen Vojkůvka nevychází vstříc očekávání dramatických zážitků ze světa bezdomovců a svůj život popisuje z perspektivy řádného občana, který je užitečný jiným lidem.
Jsem aktivní důchodce. Během svého života jsem se naučil brát i dávat. Pro mě znamená brát to, že využívám sociální služby a pomoc široké veřejnosti, když je nabízena. Dávat pro mě naopak znamená sdílet své získané zkušenosti lidem a ukázat jim, že když člověk chce, tak může svou situaci změnit. To se děje například na Fakultě sociálních studií, kde jsem ve skupině konzultantů z praxe a pravidelně docházím do výuky, kde před studenty sdílím svůj příběh a snažím se bourat některé předsudky a mýty. Totéž se snažím dělat mezi úředníky a dalšími odborníky. Je důležité, aby společnost vnímala, že nejsou všichni stejní a že za každým příběhem stojí jedinečný člověk.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
