Na podzim roku 2020, byla studentům sociální práce a přidružených oborů nařízena pracovní povinnost. Jak se s touto změnou vyrovnávali, co jim práce v zařízeních dala, jak danou situaci zvládali, dařilo se jim skloubit pracovní a studijní povinnosti? Jaké to bylo být celý den v ochranných pomůckách a mnoho dalšího přinášíme v různých podobách přímo od studentek sociální práce v první linii.
Příběh Pavly
„Studuji sociální práci na Jahodovce – Vyšší odborné škole sociálně právní v Praze a nyní jsem ve 3. ročníku. Co se pracovní povinnosti týče, ráda bych začala situací na jaře. Už tehdy nám byla pracovní povinnost uložena, ačkoli se o nás nikdy moc nemluvilo a nepsalo.
Celou situaci bych popsala slovem ŠOK – ze dne na den přerušena prezenční výuka, další den přerušena i praxe, a pár dní na to oznámení nouzového stavu a pracovní povinnosti studentů. Osobně jsem pojem pracovní povinnost studentů slyšela poprvé v životě, a myslím, že jsem nebyla jediná. Den po vyhlášení přichází e-mail od školy s pokyny – vyplňte formulář a vyčkejte na případný telefon z Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP). Strach a nervozita narůstala. Přeci jen, byla to nová situace, ze dne na den se nám život a studium obrátilo naruby.
Osobně jsem se bála, že mě ohledně pracovní povinnosti osloví, a doufala jsem, že ta situace nenastane. A to hned z několika důvodů – nový vir, který může být pro mé blízké velmi nebezpečný – co když někoho z rodiny nakazím? Co když nakazím někoho v zařízení, kam by mě poslali? Dále otázky ohledně pracovního zařazení – budu na pozici sociálního pracovníka, nebo mě mohou poslat kamkoli budou chtít? A jak dlouho budu muset v zařízení být? Co moje škola? Tak moc otázek, a tak málo odpovědí. A v neposlední řadě pohrůžka pokutou 50. 000 Kč v případě neuposlechnutí. Copak by pod pohrůžkou chtěl někdo pracovat? Sociální práce je práce, kterou člověk nemůže dělat kvůli penězům či z donucení. Sociální práci člověk musí dělat s láskou a s tím, že ho naplňuje.
Jak už jsem zmínila pracovní zařazení – spousta mých spolužáku byla přiřazena na pozice pečovatelů, kteří mají samozřejmě zcela odlišnou náplň práce. Nikdo z nás se při studiu neučí polohování klientů, hygienickou péči a podobné věci. Náplň tedy neodpovídala našemu vzdělání. Chci taky říct, že je důležité umět si říct, s jakou cílovou skupinou jsem schopná pracovat, a co jsem během své práce schopná dělat. Já osobně bych si na práci pečovatelky netroufla a dělat bych ji nechtěla. Nerada bych však, aby to vyznělo nějak zle, protože práce pečovatelek si neskutečně vážím – co bychom bez nich dělali! Ale k přímé péči o klienta by měl mít člověk vztah a chuť tuto práci dělat. Pokud k ní bude student donucen, pak si myslím, že výsledek nebude tak dobrý, jako když ji někdo dělá s láskou a pocitem, že ho to naplňuje. Stejně jako sociální práce. Co se týče prvního nouzového stavu, pracovní povinnost mi nařízena nebyla.
Během druhého nouzového stavu jsem se ozvala MHMP sama s dotazem, zdali by bylo něco volného – byla jsem už měsíc doma, opět přerušené praxe a tentokrát ještě tvrdší opatření. Chtěla jsem konečně něco dělat a nějakému zařízení vypomoci. Uvedla jsem, že bych byla ráda, pokud by se jednalo o pozici sociálního pracovníka, jak už jsem vysvětlila výše. V kontaktu jsem byla s panem K. z MHMP, který naprosto chápal moji situaci, a řekl mi, že se tentokrát do poslední chvíle bude snažit, aby studenti sociální práce byli přiřazeni na příslušné pozice – tady se tedy situace výrazně zlepšila.
Bylo mi nabídnuto místo sociálního pracovníka v Centru sociálních služeb na Praze 2 (domov pro seniory). Práci jsem tedy přijala a nastoupila jsem. Do zařízení docházím každý den PO-PÁ na přibližně 6 h denně – vše však záleží na potřebě pracovníků. Náplň mojí práce je velmi různorodá a mění se. Často si „jen“ povídám s klienty o všem možném nebo s některými luštíme křížovky. Teď, v době, kdy jsou návštěvy zakázány, jsou senioři v zařízení osamělejší než kdy jindy. Vnímám tedy tuto činnost jako velmi potřebnou a vždy mi udělá velkou radost, když vidím úsměvy klientů či poděkování za mou přítomnost. Často také pomáhám se zprostředkováním video hovorů pro klienty a jejich rodiny. Dále také pomáhám aktivizačním pracovníkům a pracovníkům v sociálních službách s nákupem pro klienty, doprovázím je na aktivizace nebo s klienty vybíráme jídla z jídelníčku na další týdny. Pomáhám také sociálním pracovnicím s dokumenty, archivem a obcházím klienty kvůli podpisům či různým informacím apod. Včera jsme třeba stěhovali klientku do jiného pokoje. Jak říkám, práce je to velmi různorodá a člověk se nenudí.
Ráda bych zmínila možnosti supervize od mé školy. Zatím jsem je nepotřebovala, ale jsem za ně velmi vděčná. Práce s lidmi je někdy opravdu psychicky náročná, zvláště teď.
Co se týče ochranných pomůcek, prevence a hygieny – při příchodu pro práce je mi měřena teplota, v každé kanceláři je desinfekce na ruce, nosím respirátory, které jsem od zařízení dostala a nově nás každých 5 dní testují antigenními testy na covid-19. S jinými ochrannými pomůckami nepracuji.
Co se studia a volného času týče, nemám sebemenší problém. V zařízení končím většinou kolem 15. hodiny, takže mám zbytek dne volno. Ve škole jsem omluvena z přednášek a všichni pedagogové to respektují. Dokonce se mi hodiny strávené na povinnosti započítávají do hodin praxe, které musím za semestr absolvovat. Můj život se díky pracovní povinnosti tedy nijak výrazně nezměnil. Jsem zvyklá chodit na praxe, a tohle je vlastně totéž.
Na závěr bych chtěla moc poděkovat všem, kteří se rozhodli v této situaci vypomoci a to jakýmkoli způsobem. Jste skvělí, bez Vás by to nešlo. A nebojte se, spolu to zvládneme!“
Příběh Petry
„Pracuji v Centru sociálních sužeb Prostějov jako pracovník v sociálních službách v domově pro seniory. Náplní mojí práce je ranní/večerní hygiena, roznos snídaní, svačin, obědů a večeří, dále krmení uživatelů služeb, kteří se už nenají bez pomoci, převlékání peřin, čištění postelí, roznos čistého prádla a v neposlední řadě trávení času se seniory, kterým z důvodu zakázání návštěv chybí společnost.
Čekala jsem, že budu oslovená, protože nás bylo na online přednáškách každý den míň a míň a epidemiologická situace se pořád zhoršovala. Proto bylo otázkou času, než mi někdo zavolá.
První den byl peklo, nikdo mě nepřipravil na to, co se po mně bude chtít, a já jsem neměla s prací tohoto druhu žádné zkušenosti. Při mé první ranní hygieně se mi udělalo tak zle, že jsem musela na chodbu a vyvětrat se u okna. Hlavou mi běželo, že tohle nemůžu nikdy zvládnout, že je toho na mě moc. Musela jsem ostatním pracovníkům vysvětlovat, že nejsem ze zdravotní školy (což si o mně většina myslela), ale že studuji prvním rokem sociální práci. Slečna, která nastoupila na pracovní povinnost se mnou, na tom byla podobně, ale ta zase studuje prvním rokem pedagogiku na vysoké škole.
Hned jak jsem pracovníkům vysvětlila odkud jsem, začali mi vše postupně vysvětlovat a první den jsem se jen dívala a se vším se seznamovala. Když se na to dívám zpětně, jsem až překvapená, jaký jsem udělala za ty týdny pokrok. Úkony, které jsem si myslela, že nikdy nezvládnu, zvládám teď více méně bez problémů.
Jelikož pracuji na oddělení, kde leží lidé nakažení „covidem“, musíme mít respirátor, který se mění každé 4 hodiny. Dále máme ochranný štít, rukavice a plášť. Na ochranné pomůcky jsem si docela rychle zvykla. Nežiji sama a je i v mém zájmu nepřitáhnout tento virus k nám domů. Pracuji od pondělí do pátku vždy 8 hodin (ranní/odpolední směny)
Přijde mi, že se každý den něco nového naučím. Třeba správné polohování, aby nevznikaly dekubity. Vypouštění a celková práce s močovým katetrem. Bohužel už jsem měla zkušenost se smrtí uživatele a zjistila jsem, jak se v takových případech postupuje. Také se učím, jak s uživateli komunikovat, jelikož každý vyžaduje trošku jiný přístup. Práce je to svým způsobem zajímavá, ale nedá se říct, že mě to vyloženě baví. Je to opravdu hodně náročné a jako zkušenost mi to úplně stačí.
Dělám zde spíše pečovatelku, což jako sociální pracovník v praxi moc nevyužiji. Nehledě na to, že se chci v budoucnu věnovat úplně jiné cílové skupině. Takže jak už jsem psala, beru to jako zajímavou zkušenost do života, ale to je asi vše.
Skloubení pracovního, rodinného a studijního života je pro mě asi největší problém. Vůbec nestíhám plnit školní povinnosti. Pokaždé přijdu z práce tak vyřízená, že na školu nemám vůbec pomyšlení. Nemám ani ponětí co teď probíráme. O víkendu se snažím většinou vše dohnat, ale taky potřebuji někdy čas pro sebe, jít se projít do přírody apod. Je totiž lehce depresivní sledovat ostatní přátele na sociálních sítích, jak chodí na jeden výlet za druhým a věnují se věcem, na které doteď neměli čas, mezitím co já jsem ráda, že mezi prací a spánkem si zvládnu přečíst aspoň pár stránek povinné literatury a když se poštěstí, tak stihnu odevzdat i nějaký úkol. Většina učitelů se nám snaží pomoct, přišla nám zpráva do školního informačního systému, že si můžeme termíny zápočtů a úkolů klidně odložit, když budeme potřebovat.
Život se mi změnil hlavně tím, že si teď budu mnohem více vážit volného času. Který mi teď opravdu chybí. Podpory mám od rodiny naštěstí dost, vždy mám doma nachystané jídlo a vozí mě do práce i z práce, jen škoda, že za mě nemůžou napsat i seminární práce (smích). Také mi moc pomáhá psát si se spolužačkami, které jsou ve stejné situaci a vzájemně se podporujeme. Ty spolužačky, které na pracovní povinnosti nechodí, mi zase pomáhají se ve studiu úplně neztratit a díky nim jsem aspoň trošku v obraze, co se týče úkolů apod. Už mi všechny moc chybí a doufám, že tohle nepříjemné období brzy skončí a zase se všechny sejdeme ve škole.
Doplnila bych už asi jen to, že je tohle pro mě opravdu těžké období plné stresu, deprese a pocitu takzvaného „vyhoření“. Snažím se mít vše pod kontrolou, ale nebyla jsem na tuto situaci vůbec připravená a byla jsem hozená do vody, ve které jsem se musela sama naučit plavat. Neustále přemýšlím nad tím, jestli zvládnu dokončit semestr, pokud by nouzový stav prodloužili. Nejsem v tom ale sama a snad budu jednou jako vystudovaný sociální pracovník na toto období vzpomínat s úsměvem na tváři.“
Michaela Horváthová,
redaktorka časopisu Sociální práce | Sociálna práca
