Případ, který se vyvíjí dobře
Jedenáctiletá Katka měla po rozhodnutí soudu přejít do péče otce. Matka přechodu bránila a manipulovala Katku proti otci. Katka díky tomu po sebevražedném pokusu skončila v psychiatrické léčebně a následně v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Rodiče jsou rozvedení, nevycházejí spolu. Spory začaly rok před rozvodem, od kterého již uběhl jeden rok. Soudně byla nařízena střídavá péče, kterou matka nedodržovala, styk otci téměř neumožňovala. Katku a jejího bratra proti otci výrazně manipulovala, zejména Katku, která si k otci vytvořila velmi negativní vztah. Následně u ní byl prokázán „syndrom zavrženého rodiče“. Na základě znaleckých posudků rozhodl soud o svěření dětí do péče otce. Mladší bratr Katky přešel do péče otce bez problémů (nebyl u něj prokázán syndrom zavrženého rodiče), Katku matka schovávala a nechtěla otci vydat. Katka odmítala možnost, že by kdy měla u otce strávit noc, natož s ním bydlet.
Konfliktem rodičů je dlouhodobě zatížena. Pro okolí z bydliště působí nevychovaně. V rodině nepocítila žádný řád a pravidla. Do té doby byla bez medikace, nyní má neurotické projevy. V den, kdy mělo dojít k převzetí Katky do péče otce projevila sebevražedné chování. Utrpěla psychický šok a byla po dobu několika týdnů hospitalizována v psychiatrické léčebně. Zde jí byly předepsány léky používané při léčbě sociálně úzkostných poruch, posttraumatických stresových poruch. K těmto lékům se později přidávají také homeopatika. Následně po stabilizaci byla převezena do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Cílem pobytu v zařízení bylo uskutečnit přechod Katky do péče otce, znovuobnovit její vztah s otcem, zajistit neutrální prostředí, odpočinek, pracovat s opakovanou traumatizací způsobenou rozvodem rodičů. V zařízení měla Katka pravidelně možnost konzultací se sociální pracovnicí, kterých využívala. Jelikož jí zpočátku připomínal kontakt s ní sezení s odborníkem, které pro ni bylo ohrožující (vůči odborníkům pociťuje velkou nedůvěru, cokoliv ji připomíná sezení, je pro ni zatěžující), vytvořilo se prostředí, které bylo pro Katku bezpečnější, s jasně danými pravidly. Zpočátku řešila pouze praktické věci ohledně chodu zařízení, později vnášela rodinné problémy. Zároveň byla v neustálém kontaktu s vychovateli. Prospěla ji zkušenost ve vztahu k vychovatelům mužům. Dokázala jim důvěřovat a respektovat je jako autority, což se promítlo pozitivně i do vztahu s otcem. Během pobytu byla konfrontována s pravidly a vymezením určitých hranic. Což se pro ni ukázalo vyhovujícím modelem, pokud jsou jasně daná a předvídatelná pravidla.
Katka má tendence vyzdvihovat matku ve všech ohledech a srovnávat ji s otcem. Ve vztahu k otci je zatvrzelá. Od začátku mluví o otci bez emočního obsahu a bez logických souvislostí, s použitím frází dospělých – táta nic nevyřídí, je nespolehlivý, ublížil mi. Nedokáže však vysvětlit, co jí způsobil nebo jak se vůči ní provinil. Otec je velmi citlivý, iniciativní, trpělivý. Respektuje Katky projevy a přání.
Oba rodiče po dobu pobytu Katky v zařízení respektují frekvenci návštěv, konzultace a vycházky v zařízení, vídají se s Katkou ve stejném časovém rozsahu. Nejdříve probíhaly asistované návštěvy, dále bez asistence. Po dvou měsících tráví Katka jeden víkendový den s matkou, druhý s otcem. Rodiče během pobytu docházejí na společnou mediaci. Ze strany zařízení jsou podporováni k docházení nadále. Domluvy rodičů fungují, nebrání si vzájemně ve styku s dítětem. Po dvou měsících měla Katka možnost vidět rodiče pohromadě a řešit s nimi přímo své záležitosti. Čímž zároveň zažila, že jsou rodiče schopni se kvůli ní domluvit na praktických věcech. Z mediace přišli rodiče se vzájemnou dohodou, že matka poskytne pro další péči o děti svůj byt. Při prvních návštěvách byla matka přítomna, později už byla Katka schopna s otcem přespat v bytě sama, společně s jejím bratrem. Z vycházek přicházela nadšená a spokojená. Její vztah k otci se velmi posílil, ale stále přetrvávala určitá kritika.
Na vývoji případu hrálo velkou roli to, že Katka nebyla manipulována dlouhé roky od útlého dětství. V zařízení jí bylo poskytnuto bezpečné prostředí, a i díky tomu, že sociální pracovnice přizpůsobila podmínky konzultování, byl výsledek přínosný, jelikož za velmi krátkou dobu dokázala Katka opět navázat vztah s otcem.
Katka ukončuje pobyt v zařízení po 4 měsících. V rodině dochází k nastavení pravidelného režimu. Soudně přechází do péče otce, k němuž je vztah výrazně lepší. Zároveň přijímá model společné péče rodičů, kteří se střídají v bytě matky. Zde budou mít na viditelném místě rozpis s úkoly jak pro rodiče, tak děti a dále stanoveno, kdo kdy bude v bytě pobývat. Rodiče byli poučeni o tom, že je potřeba začít Katku řádně vychovávat a nepokračovat v benevolentní výchově, kterou doposud nastolila matka. S tím spojená jasná pravidla dávají zároveň Katce pocit bezpečí a jistoty.
Případ, který nevyšel nejlépe
Jedenáctiletý Petr měl také přejít do péče otce. Matka přechodu bránila, od útlého dětství mařila styk Petra s otcem. Petr skončil v psychiatrické léčebně a následně v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Rodiče Petra nikdy nebyli sezdaní a jejich konflikt trvá 8 let, od doby, kdy odešel otec od rodiny. Oba rodiče nyní žijí s novými partnery a dětmi ze vztahů předchozích.
Matka brání kontaktu od začátku sporu, otec se s Petrem naposledy stýkal v mateřské školce. Matka nemotivovala Petra k pozitivnímu vztahu k otci, výrazně ho proti němu popouzela. Bránila ve styku, ačkoliv byl již soudně upraven. Podnikala kroky k tomu, aby styk nemohl probíhat, např. lékařské kontroly, virózy, ozdravný pobyt na horách, vycestování dlouhodobě mimo republiku s ohledem na povolání jejího současného manžela. Také bylo na její podnět na otce Petra zahájeno trestní stíhání z důvodu týrání matky. To se neprokázalo a po roce byl zproštěn obžaloby. Petr je až patologicky fixovaný na matku. Byl u něj prokázán „syndrom zavrženého rodiče“. Ve fakultní nemocnici nebylo vyloučeno, že by vlivem stresu mohlo dojít k závažným zdravotním následkům.
Z psychologického vyšetření vyplývá, že má Petr poruchu chování a psychosomatické obtíže v reakci na dlouhodobou a opakovanou psychickou zátěž při vynucování kontaktu s otcem. Z dalšího vyšetření vyplývá, že má Petr projevy ADHD.
V průběhu let, kdy docházelo k maření, byly soudem nařízeny terapie a mediace. Veškeré schůzky však matka rušila nebo bez omluvy na setkání nedorazila.
Vzhledem k několikaletému maření styku byla soudně nařízená péče otce. Před přechodem do jeho péče došlo k umístění Petra do psychiatrické léčebny, kde krátce pobýval a následně měl být umístěn na předběžné opatření do zařízení vyžadující okamžitou pomoc.
Petr má neurotické projevy, je citově nevyrovnaný. Do zařízení přichází s medikací. Petr byl po příjezdu pracovníků ze zařízení do léčebny ve velkém odporu, měl velkou nedůvěru a převozu nerozuměl (ačkoliv s ním byl den předem seznámen a souhlasil s ním). Po příjezdu na pobyt se plynule zapojil do chodu zařízení.
Ačkoliv se vůči pobytu ohrazoval ve smyslu, že se v něm cítí jako ve vězení a vychovatelům nedůvěřuje, velmi často a rád se obracel na dospělé – vychovatele, žádal jejich pozornost a ocenění. Stále přicházel se záminkami k hovoru, o svých dovednostech, názorech na různá témata pro něj bezpečná. Na rodinná témata nereagoval, neodpovídal. V zařízení si zažil naslouchání, zájem, přijetí, oceňování. Několikrát však také zmínil, že si něco udělá, pokud nepůjde k mámě. Toto chování bylo pracovníky vnímáno jako podpora matky, potýkání se s výčitkami svědomí, aby ji nezradil svým chováním a tím neztratil její přízeň. Petrův pobyt v zařízení byl velmi krátký, ze strany matky probíhaly stálé pokusy o jeho narušování, ačkoliv nedodržovala některá soudní nařízení (stýkala se s ním během jeho cesty do školy, měla potřebu mluvit do organizace programu apod.). Díky tomu bylo pro Petra skoro nemožné se adaptovat na pobyt a odpočinout si od sporů rodičů.
Petr měl během pobytu možnost využívat konzultace se sociální pracovnicí krizové pomoci, o které stál a přistupoval k nim pozitivně. V konzultacích se kromě rodinných témat objevovalo téma být vyslyšen či moci zasahovat a spolurozhodovat o věcech, které se ho týkají.
Společné konzultace s matkou probíhaly jednou týdně. Prostoru výrazně využívala matka, která je zahlcující a určuje směr, kterým se bude komunikace vyvíjet. Matka neprojevuje emoce, jde převážně po praktických věcech. Petr má velmi malý prostor na to, aby se projevil a cokoliv matce sdělil.
Otec se dostavuje pravidelně během synova pobytu na individuální konzultace. Respektuje, že Petr není prozatím nijak nucen do společných konzultací vzhledem k jeho velkému odporu. Díky tomu kontakt s otcem i během pobytu chybí, jelikož Petr kontakt razantně odmítá.
Vzhledem k chování matky nepředstavovalo pro Petra zařízení neutrální a bezpečné prostředí. Matka nerespektovala fakt, že je Petr v péči zařízení. S veškerými postupy zařízení vyjadřovala matka nesouhlas a svá stanoviska zaštiťovala právníkem. Za zády zařízení kontaktovala Petra, když se nacházel ve škole.
Ačkoliv byl soudně pobyt Petra po měsíci v zařízení prodloužen, matka podala odvolání, kterému bylo vyhověno. V něm uváděla, že bylo ve věci špatně postupováno, Petr jí byl dle jejích slov ihned odebrán, nežli došlo k využití jiných prostředků, jako je mediace či terapie rodičů, které však v minulosti sama mařila.
Zdá se, že v tomto případě se již vyčerpaly všechny prostředky, které mohly maření kontaktu dítěte s otcem zabránit. Soud zaujal postoj, že nemůže bez změny vztahu dítě přesunout do péče zavrhovaného rodiče. Soud také nemůže zastupovat rodičovské kompetence, může nadále jen apelovat na rodiče, aby dbali na práva a vývoj dítěte. Pobyt v zařízení byl tedy po měsíci ukončen a Petr přešel do péče matky.
Kristina Jánošíková,
sociální pracovnice Domu tří přání, z. ú.
Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
