Případ, který se vyvíjí dobře
Jarmila byla odsouzená za zabití svého přítele. Během hádky, kdy byli oba pod vlivem alkoholu, ho bodla kuchyňským nožem do břicha. Při převozu do nemocnice zemřel. Oba byli alkoholici. Kvůli projevům závislosti na alkoholu výrazně vypomáhali s výchovou jejích dvou dcer její matka a bratr s manželkou.
Jarmila byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 10 let. Kromě toho jí bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Ve věznici byla zařazena do bezdrogové zóny.
Po dvou třetinách odpykaného trestu byla podmíněně propuštěna na zkušební dobu v trvání 7 let. Byl jí uložen dohled probačního úředníka a povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů ve zkušební době. Po propuštění docházela ambulantní léčbu a byla pravidelně testována na přítomnost alkoholu probačním úředníkem. Neměla kde bydlet, neměla žádné peníze. V době propuštění byla její mladší dcera v rodině Jarmilina bratra a starší dcera v péči babičky, Jarmiliny matky.
Významným pozitivním zdrojem Jarmily je její rodina, která ji po celou dobu věznění podporovala a navštěvovala ve věznici. I dcery tam jezdily. Jarmilina matka má malý byt v malé obci, takže nebylo reálné, aby se tam Jarmila po návratu z vězení nastěhovala. Šla bydlet do podnájmu ve velkém městě, které znala.
Zaevidovala se na Úřad práce jako uchazečka o zaměstnání. Tam jí doporučili práci sanitáře v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Za práci byla vděčná a snažila se jí zvládat s plným nasazením. Cítila to jako nový začátek. Pozici v kolektivu kolegů však neměla jednoduchou. Jarmila to subjektivně vnímala tak, že jim „kazí normy“, protože pracuje příliš intenzivně, příliš se snaží. Někteří jí říkali, že se zničí při tomto tempu a při tak velkém nasazení. Spolupracovníci si mysleli, že je neprávem kritizuje za to, že pro pacienty nedělají dost a v jednom konfliktu jí vyčetli kriminální minulost i kariéru alkoholičky. Jedna kolegyně s ní dokonce odmítla pracovat na směně. Jarmila z toho byla vystresovaná, špatně spala, měla těžké sny, vracely se jí vzpomínky na nepříjemné situace z vězení, přestala si věřit, řešila nepodložené představy. Svěřila se psychiatrovi a ten jí po vyhodnocení aktuálního psychického stavu doporučil pracovní neschopnost. Její pracovní neschopnost trvala 6 měsíců, dostala léky. V této zátěži ji bylo třeba podpořit v nastolené cestě, v rozhodnutí setrvat v plné abstinenci.
Během pracovní neschopnosti si našla vhodnější podnájem a seznámila s partnerem. Byl tělesně postižený, ale byl především abstinent. Po nějaké době se k němu nastěhovala. Teď už spolu bydlí přes rok. Jarmila oceňuje jeho nadhled, bezpečí, podporu, porozumění.
Víc se teď stýká se svými dětmi i se svou matkou. Mladší dceři je 17 let a starší už je dospělá. Návrat a obnova vztahů v rámci rodiny nebyly jednoduché. Jarmila na sobě v této oblasti velmi pracovala. Švagrová totiž vnímala Jarmilu jako hrozbu a chtěla jí od rodiny izolovat. Roli v tom hrála obava švagrové, že přijde o roli matky, kterou měla vůči Jarmilině mladší dceři po celou dobu, co byla Jarmila ve vězení. Mezi Jarmilou a její švagrovou došlo dokonce k hádce o to, které z nich má Jarmilina dcera říkat „mámo“.
Všechna zmíněná témata byla obsahem dohledových konzultací. Věnovaly jsme se jim opakovaně. S Jarmilou se pracovalo velmi dobře, měla upřímnou snahu po obnově vztahů, byla rozhodnuta k plné abstinenci, chtěla restartovat svůj život.
Po stabilizaci psychické kondice jsme se více začaly věnovat hledání vhodného zaměstnání. V léčebně už s ní po tak dlouhé pracovní neschopnosti nepočítali a ani Jarmila neměla chuť k návratu. Díky spolupráci s neziskovou organizací Rubikon byla zařazena do výběrového řízení na nové místo, ve kterém uspěla. Úspěšně také absolvovala kurz práce s počítačem. Novou pracovní příležitost prožívala s celou rodinou, dcery ji pomáhaly s přípravou na výběrové řízení. V nejbližších dnech má podepsat pracovní smlouvu.
Dcery za Jarmilou jezdí do její domácnosti, mají dobrý kontakt i s Jarmiliným přítelem.
Případ, který nevyšel
Peter je Rom ze Slovenska, který žije mnoho let na našem území. Páchal dlouhodobě převážně majetkovou trestnou činnost, za což byl několikrát v minulosti odsouzený. S námi začal spolupracovat v rámci podmíněného odsouzení s dohledem, opět za krádeže. Neměl žádné osobní doklady, ani žádné bydlení a zázemí.
Jeho poslední trestná činnost spočívala v tom, že vykradl trafiku. Rozbil okno, kterým vlezl dovnitř, snědl tam čokolády, vypil alkohol a sám na sebe zavolal policii, ať ho přijedou zavřít. Byla zima a mrzlo. Bylo jasné, že už nevěděl, kudy kam. Na začátku spolupráce deklaroval, ochotu na sobě pracovat. Seznámil se s paní, která mu nabídla bydlení u sebe na ubytovně. Za to jí byl velice vděčný, neboť předtím žil několik měsíců jako bezdomovec. Jeho družka má děti, on také, některé žijí na Slovensku, jiné v ČR.
Začali jsme pracovat na získání jeho osobních dokladů. Což byla základní překážka pro získání práce, možnosti zaevidovat se na Úřadu práce, řešit zdravotní pojištění. Podařilo se získat ze Slovenska kopii rodného listu. V tom mu pomáhala i nezisková organizace Romodrom, která s námi na jeho případu dlouhodobě spolupracovala. Poté jsme začali podnikat kroky pro získání občanského průkazu. V tu dobu přestal s probačním službou spolupracovat. Nedostavoval se na konzultace. Občas se dodatečně omluvil s tím, že nemá peníze na cestu či je nemocen a musí na pohotovost. Doklad od lékaře neměl. Byla jsem s ním v kontaktu prostřednictvím návštěv v bydlišti, které jsem nárazově realizovala. Neměnným důvodem nespolupráce byl podle jeho vyjádření nedostatek finančních prostředků a absence práce. Byl však schopen ujít spoustu kilometrů za den a hledat kovový odpad. Zařídil, že to od něj sběrna koupí i bez dokladů. Sem tam vezme nějakou krátkou brigádu s výplatou na ruku. S jedním stavbyvedoucím mě kontaktoval, aby mu potvrdil, že u něj pracuje, to jsem ověřovala telefonicky.
Protože stále deklaroval snahu po změně a jeho zájem o pomoc ve věci získání občanského průkazu trval, zařídili jsme mu na sociálním odboru magistrátu přiznání mimořádné dávky pro účely získání dokladů, včetně dopravy na ambasádu SR. Postup jsem jemu i jeho partnerce opakovaně vysvětlovala. Peter však stále selhával a dohody nedodržoval – nedostavil se do kanceláře neziskové organizace přestože to měl pěšky velmi blízko, nedostavoval se ani na dohledové konzultace. Přestal brát telefony, hovory přijímala jen jeho partnerka, která potvrdila, že vše vyřídí, vzkazy předá, vyčlení peníze na dopravu. Všechny sliby byly bez efektu.
Do případu jsem zapojila mentora z Rubikon centra, který v rámci terénní práce Petera na konzultaci přivedl. Opět jsme probrali všechny kroky, byl seznámen s příspěvky a pomocí státu i nestátních organizací. Byl objednán na určitý termín pro vyřízení dokladů na ambasádě a měl vyjednaný doprovod mentora do Prahy.
Až dosud si Peter nebyl schopen sám požádat o dávku, nebyl schopen požádat o spolupráci pracovníky Romodromu, přestože vše bylo předjednáno a klient pracovníky znal. Mentor jej zkontaktoval v místě bydliště s cílem zjistit, co brání realizaci dojednaných kroků. Vyšlo najevo, že situaci komplikuje jeho partnerka, která žárlila na všechny zúčastněné ženy, a proto mu informace od žen nevyřizovala. Ale ani toto zjištění nepomohlo.
Jeho družka je v jejich vztahu řídící činitel. To mu většinou vyhovuje, ale někdy také ne. Měli nedávno incident s policií, kdy dle Petera, z důvodů silné žárlivosti partnerky a pod vlivem alkoholu obou, došlo k hádce, křičeli na sebe, vyhrožovali si.. Peter všeho měl už dost. Sousedi přivolali policisty, kteří po vyhodnocení situace odvezli Petera na celu předběžného zadržení. Druhý den jej zase propustili.
Peter, přes všechnu snahu zúčastněných pracovníků, doklady stále nemá. Žije dál s partnerkou na ubytovně, což je nezkolaudovaná stavba, kde nemohou pobírat ani příspěvky na bydlení.
Pokusy o získání dokladů se opakovaly několikrát, přesto se dosud záměr nepovedlo dokončit, neboť Peter nedělá nutné kroky ke zlepšení svojí situace.
Brzy mu skončí zkušební doba. S pomocí mentora proběhla závěrečná konzultace ve středisku PMS. Znovu jsme vše na závěr rekapitulovali. Peter neumí vysvětlit, proč všechny nabízené možnosti k pozitivní změně ignoruje. Jen mi potvrdil, že některé informace od partnerky nedostal, ale s odstupem mu byly předány přímo mnou či mentorem. Problémy s komunikací nemá. Opět potvrdil, že doklady chce a vítá nabízenou pomoc.
Smutná pravda je, že všechny možnosti a kapacity ze strany pracovníků státních i nestátních organizací, Peter nevyužil. Prakticky všechny jejich nabídky ignoroval. Ve své praxi jsem se s podobným případem zatím nesetkala.
Když o logice jeho chování uvažuji, napadne mě několik hypotéz, které jsme se již snažili vyjasnit v rámci spolupráce. Stávající situace, kdy nemá průkaz totožnosti, je pro něj možná z nějakého jeho hlediska výhodná. Podotýkám, že je místním policistům znám. Nezvládne požádat o pomoc, i když jsou navázány kontakty s příslušnými organizacemi a je domluvená asistence pracovníků neziskových organizací. Je líný. Z dětství si nese zátěž dysfunkční rodiny. Kromě toho není somaticky zdravý, utrpěl zranění na hlavě v nějaké bitce. Neslyší na jedno ucho, na jedno oko vidí velmi omezeně. Má závratě. Nemáme k dispozici znalecké posudky. Intelekt má pravděpodobně pod průměrem. Je pravděpodobné, že jde o kombinaci těchto příčin. Spolupráci ukončujeme s tím, že se naše intervence neosvědčily a vyčerpali jsme naše možnosti.
