Případ s uspokojivým vyústěním
Rodiče po čtyřměsíční známosti spolu začali bydlet a po třech letech uzavřeli manželství. Po prvním roce manželství se narodila dcera Ema. Před narozením dcery matka jednou potratila. Dle matky docházelo mezi rodiči asi po dvou letech od narození dcery k neshodám. Rodiče toužili mít další dítě, matka dvakrát potratila. Matka otci dávala najevo svou nespokojenost v manželství od února 2012.
Otec se snažil udržet manželství, začal navštěvovat odborné poradenské zařízení. Matka tam šla jednou, a usoudila, že to pro ni nemá význam. Rodiče spolu nedostatečně komunikovali, nesdíleli spolu vzájemné starosti. Matka se bála otci sdělit své pocity. Pro otce bylo překvapením, že matka chce odejít, nerozuměl tomu. Oba rodiče shodně uvedli, že si nepředstavovali, že se někdy rozvedou.
Otci bylo v té době 33 let, byl vysokoškolsky vzdělaný, povoláním konstruktér – elektrotechnik. Pochází z úplné rodiny, má mladšího sourozence. Otec se dál snažil udržet manželství a navštěvoval odborné poradenské zařízení. Nicméně matka společné soužití ukončila.
Po odchodu matky ze společné domácnosti si otec našel partnerku, která měla dítě ve střídavé výchově, tento krok však otec hodnotí jako unáhlený, vztah trval třičtvrtě roku.
Otec má nyní novou přítelkyni, která nemá děti, s jeho dcerou vychází dobře. Ve vztahu je otec spokojený, touží po dalším dítěti. Vztahy s rodiči matky udržuje pouze formální. Bydlí v bytě ve městě.
Matce bylo v době rozchodu s otcem 29 let, má ukončené středoškolské vzdělání s maturitou, pracuje jako OSVČ. Pochází z úplné rodiny, má o tři roky mladšího bratra. Matka s otcem začala bydlet asi po čtyřměsíční známosti, chtěla se odstěhovat od svých rodičů, chtěla založit rodinu a mít děti. Vztah s otcem budovala na praktických věcech, představovala si, že otec rodinu materiálně zajistí, jeho povahu vnímala jako „pohodovou“. Nyní matka ví, že vztah s mužem vyžaduje ještě něco jiného. Pro matku byly potraty psychicky náročné, u manžela neměla oporu. Matka už potom nechtěla nastoupit do své původní práce, kterou vnímala pro matku s dítětem jako časově náročnou. Manžel měl opačný názor. To bylo pro matku pravděpodobně rozhodujícím impulzem pro ukončení soužití s otcem jejich dítěte.
Matka si našla jiného partnera, se kterým žije od května 2012 v rodinném domě na vesnici. Matka s rodiči otce dál udržuje formální kontakt.
Dcera Ema v době rozchodu svých rodičů chodila do mateřské školy; v září 2014 nastoupila do 1. třídy. Chodí do keramického kroužku. Na sourozence se těšila, s partnerkou otce a partnerem matky vychází dobře. Dle matky je Ema citlivější a dle otce je živější. Výchovné styly rodičů jsou odlišné.
Rodiče se dohodli na střídavé výchově, kterou praktikovali od května 2012 v intervalech krátký (2–5 dnů) a dlouhý týden (5–2 dny).
Matka bydlí se svým partnerem, který má dvě děti, které za ním jezdí jednou za dva týdny na víkend. Střídavá výchova Emy probíhala bez větších problémů. Rodiče podali návrh k soudu na střídavou výchovu, která byla schválena v únoru 2013. Rodiče měli také uzavřenou dohodu o majetkovém vypořádání. Soudní rozhodnutí o střídavé výchově stanovilo interval střídání dítěte po jednom týdnu. Rodiče však praktikovali střídání ve výše uvedeném schématu.
V červenci 2013 matka otci oznámila, že se jí střídavá výchova pro dítě nezdá jako vhodná. Již dříve otci sdělovala, že Ema má problémy (noční děsy, nechuť jít do školy, plačtivost při odchodu od matky apod.), otec však tyto projevy u dítěte nepozoroval. Dítě v době nemoci a prázdnin bylo převážně u matky, když otec matku o toto požádal (např. v době nemoci dítěte) matka s tím souhlasila, neodmítla. Matka uvedla, že se střídavou výchovou souhlasila proto, že chtěla udržet pozitivní vztahy v rodině, chtěla, aby dítě mělo stejným dílem matku i otce, aby si s oběma rodiči vytvářelo intenzivní vazby. Pro matku však bylo finančně náročné zůstávat s dítětem doma. Otec matce finančně nepřispíval nad rámec výživného. Kvůli tomu se matka rozhodla, i když věděla, že to bude „drsný způsob“, dodržovat soudní rozhodnutí v týdenních intervalech, aby otec viděl, že střídavá výchova není možná. Dítě tuto změnu nesnášelo dle matky dobře, nechtělo od matky odcházet, bylo na ni fixované.
Rodiče dvakrát navštívili odborné poradenské zařízení s výsledkem, že se nedohodnou. Rodiče setrvávali na svých stanoviscích, matka chtěla dítě do výhradní výchovy, otec chtěl pokračovat ve střídavé výchově. Komunikace rodičů byla respektující a bez urážek.
Matka podala návrh na změnu výchovy v září 2013. Matka navštívila psycholožku bez dítěte, otce o tom neinformovala. Psycholožka vypracovala na žádost matky zprávu, která byla předložena u soudu. Otci se nepodařilo přes vytíženost psychologů k žádnému objednat. V říjnu 2013 bylo dítě svěřeno do výchovy matky, otec z požadavku střídavé výchovy ustoupil. Od té doby je dítě ve výhradní výchově matky, kontakty s otcem jsou na mimosoudní domluvě s matkou a to následovně: jednou za 14 dní víkend a každý týden z úterý na středu. Rodiče se vidí jednou za 14dní v neděli. Celou situaci zkomplikovalo i to, že v majetkovém vypořádání rodičů je formální chyba, kterou je nutné vyřešit.
Otec vnímá kriticky „feminizovanost“ zapojených profesí – soudkyň a sociálních pracovnic. Považoval by za přínosné, aby v době rozvodu rodiče někdo doprovázel, neboť toto období chápe jako velice emočně zatěžující. Matka připustila, že přenášela nevědomě svoje pocity na dítě. Rodiče se shodují v tom, že nařízená střídavá výchova nemá smysl.
Aktuálně rodiče žijí se svými novými partnery, na kontaktu s Emou jsou schopni se domluvit.
Případ s nejasným koncem
Andrea žila se svou matkou, otec byl neznámý a jiné sourozence neměla. Ve 14 letech jí byla nařízena ústavní výchova z důvodu neplnění povinné školní docházky a častých útěků z domova. Čas na ulici trávila ve společnosti osob užívajících drogy a alkohol. Andrea se při pohovorech na OSPOD netajila s tím, že s drogami experimentovala, čímž se nejednou ocitla v ohrožení života. Okresním soudem jí byla nařízena ústavní výchova.
Byla umístěna do dětského domova se školou. Vypadalo to, jako by ji nařízená ústavní výchova v kontaktech s kamarády nemohla zabránit; z dětského domova často utíkala za svou partou. Po ukončení povinné školní docházky soud rozhodl, že ústavní výchovu prodlouží a Andrea byla přemístěna do výchovného ústavu, který je poměrně daleko od místa jejího bydliště. Víc času než v samotném ústavu, ale trávila na útěku. Útěk vždy odůvodnila tím, že utíká za svým přítelem a že je do něho zamilovaná a má silnou potřebu být pořád s ním.
Andrea si ve výchovném zařízení vedla dobře. Neměla problém s vychovateli ani s jinými autoritami, plnila své povinnosti, řádně navštěvovala učiliště a byla tam poměrně úspěšná. Její útěky ale byly časté.
Okresní soud proto rozhodl o ochranné výchově. To ale Andreu v útěcích ze zařízení nezastavilo. Mnohokrát jí byla vysvětlována vážnost její situace. Andrea při těchto pohovorech mluvila o lásce k příteli a slibovala, že se polepší.
Vzhledem k častějším a dlouhotrvajícím útěkům ji soud obžaloval z maření výkonu soudního rozhodnutí a jako trest nařídil obecně prospěšné práce. Těm se ale Andrea vyhýbala, na útěku už byla velmi dlouho a nebylo možné s ní promluvit a její situaci projednat. Andrea veřejně prospěšné práce neabsolvovala a soud je proměnil v trest nepodmíněný.
To Andreu docela zasáhlo, protože se již blížily její osmnáctiny a doufala, že plnoletostí její problémy s ochrannou výchovou končí. Musela ale nastoupit k výkonu trestu, což vyřešila tím, že se zase dala na útěk a výkon trestu nenastoupila. Jako součást „řešení“ otěhotněla. Nicméně i jako těhotná měla povinnost nastoupit do věznice pro matky s dětmi. Těsně před nástupem do věznice pro matky s dětmi ve Světlé nad Sázavou jí byla udělena amnestie v rámci rozsáhlého udělování amnestií prezidentem republiky Václavem Klausem v roce 2013.
Jako plnoletá pak už přestala být v evidenci kurátorky pro děti a mládež, takže její další osudy jsou neznámé.
Martina Schotliová, Tereza Vránová,
kurátorky pro mládež OSPOD Olomouc
