Nedostupné bydlení, problémy při hledání zaměstnání, těžko předvídatelný čas podmíněného propuštění, návrat do jiné části republiky a návaznost podpory v ní, přetíženost pracovníků ve věznicích i těch v odborných podpůrných profesích v neziskových organizacích. To jsou hlavní limity podpory vězňů se závislostí a jejich přípravy na návrat do společnosti po skončení trestu. Uvádí je druhá evaluační zpráva projektu usilujícího o zavedení metody case managementu do práce s vězni se závislostí v českých věznicích.
Dlouhodobé strukturální problémy v České republice, jakými jsou nedostupné kvalitní bydlení pro lidi s nízkými příjmy, nejisté a nedostatečně hodnocené zaměstnání pro lidi s nízkou kvalifikací nebo složité řešení předluženosti se promítají i do snah o návrat vězněných lidí zpět do běžného života. U propuštěných se závislostí jsou tyto problémy mnohdy ještě spojeny se zhoršeným zdravotním stavem nebo potřebou léčit se ze závislosti i po propuštění z věznice. „Zajištění bydlení je přitom nejčastější zakázkou, se kterou klienti do našeho projektu a systematické podpory formou case managementu vstupují. Po propuštění jsou nejčastěji dostupné ubytovny, se kterými mají doprovázející sociální pracovníci velmi negativní zkušenost. Pro propuštěné je vnímají jako velmi nevhodné prostředí kvůli časté přítomnosti a snadné dostupnosti návykových látek, násilí i celkové nízké kvalitě tohoto bydlení,“ uvádí Jiří Mertl z Karlovy univerzity v Praze. Oslovení zástupci neziskových organizací upozorňují také na častou náročnost nízko placených zaměstnání, do kterých lidé po výkonu trestu často nastupují. Odpracují v nich mnohdy stovky hodin měsíčně, často pracují několik dní za sebou více než 16 hodin. Alkohol a stimulanty v podobě pervitinu jim pak se svými účinky pomáhají překonat náročnost a stres způsobený z nároků těchto zaměstnání.
Na podpoře propuštěných vězňů se negativně projevuje i současná vysoká inflace. Jedna z case managerek tak ve zprávě například uvádí, že prostředky, které v některých regionech při startu projektu vystačily například na zaplacení tří měsíců klienta na ubytovně, dnes stačí už pouze na měsíc. Za tak krátkou dobu se přitom propuštění klienti nemohou stačit jakkoliv stabilizovat.
Nejasné termíny předčasného propuštění
Často uváděným limitem, který silně ovlivňuje dlouhodobou práci case managerů s klienty ve věznicích, je nepředvidatelnost rozhodování soudů o podmínečném propuštění některých vězňů. Mnohdy není dopředu jasné, kdy proběhne soudní stání. Když k němu dojde, není do poslední chvíle zřejmé, zda bude daná osoba propuštěna, i když splňuje všechny požadavky k podmínečnému propuštění. Může se lišit regionální a individuální praxe jednotlivých soudců. Mnozí klienti po nadějné ale zamítnuté žádosti ztrácí motivaci pro další spolupráci s case managery. Po rozhodnutí soudu o podmínečném propuštění může vězněná osoba opustit výkon trestu v rozmezí několika hodin až tří dnů (závisí to na případném odvolání státního zástupce a dalších administrativních krocích v konkrétní věznici).
Pro sociální pracovníky je tak velmi náročné plánovat případné vyzvednutí klienta před branou věznice a jeho doprovod při zajištění bydlení a dalších nezbytností, tak jak je měli společně naplánované v klientově plánu po propuštění. Mnohdy by si tak pro vyzvednutí klienta před věznicí museli blokovat čas v rozsahu několika hodin až několika dnů, což není reálné. „Na základě těchto zkušenosti je třeba napříč odborníky začít mluvit o možné změně legislativy či zavedené praxe. Řešením může být, že po rozhodnutí soudu o propuštění daného člověka na svobodu uplyne předem daná neměnná lhůta například dvou týdnů, během které by bylo možné se na propuštění klienta z věznice dostatečně připravit. Nebo komunikace soudců s kolegy adiktology/casemanagery před soudním líčením, ze kterého by vyplývalo, zda žádost splňuje podmínky pro udělení podmíněného propuštění a bylo by možné jasně říct, že se tak stane či nikoliv,“ uvádí Jakub Michal.
Předávání klientů a návaznost jejich podpory po propuštění
Dalším uváděným limitem spolupráce s vězni a jejich další podpory po propuštění je častá situace, kdy se klienti po propuštění z věznice vrací do míst v jiných částech republiky než bylo to, kde byli uvězněni. Často jde o regiony, které nejsou zahrnuty do současného projektu nebo regiony jako Moravskoslezský, Jihočeský nebo Ústecký kraj, kde není dostatečná síť adiktologických služeb. „V takových chvílích bývá velmi náročné domlouvat „předání“ klienta ke spolupráci s místní organizací nebo službou. Klienti přitom musí navazovat nový důvěrný, terapeutický vztah s jinou osobou poskytující sociální práci, což může být pro mnohé náročné a stresující,“ doplňuje Jiří Mertl.
Přetíženost vězeňského personálu a jeho fluktuace
Rozhovory se zástupci zapojených neziskových organizací i kontaktními osobami z věznic potvrzují fakt, který je opakovaně uváděný na řadě míst i v médiích. Jde o nedostatečné kapacity a velkou přetíženost Vězeňské služby. V konkrétním případě tohoto projektu se tato situace projevuje v tom, že pracovníci Vězeňské služby, kteří mají přivádět klienty na konzultace s case managery, jsou mnohdy přetížení řadou jiných povinností. Opakovaně se tak stalo, že se jim nepodařilo vyjednat uvolnění klientů ze zaměstnání v čase sjednané schůzky, apod. V důsledku přetíženosti zaměstnanců věznic dochází i k jejich častým odchodům ze zaměstnání a nově příchozí zaměstnanci musí nově navazovat vztahy a spolupráci s case managery z neziskových organizací.
Náročnost práce case managerů
S vysokou náročností své práce a častým přetížením se dle rozhovorů potýkají i samotní case manageři a case managerky. Mnozí z nich upozorňovali jednak na náročnost samotné práce s klienty se závislostí, která je komplikovanější než práce s klienty z běžných vězeňských programů. Tyto osoby často řeší vzájemně provázaný komplex různých problémů – od samotné závislosti, s ní souvisejících zdravotních problémů, přes zadluženost a stigmatizaci spojenou s lidmi propuštěnými z vězení u většinové společnosti. Mnozí z nich mají i různá duševní onemocnění, která spustilo užívání drog nebo jej klienti měli již dříve a návyková látka jim sloužila jako způsob, jak se s onemocněním lépe vypořádat. „Celková náročnost práce s těmito klienty spojená s výše uvedenými faktory jako je doprovázení propuštěných na jiná místa republiky a náročnost zajištění bydlení, zaměstnání, apod. pro propuštěné klienty se projevují ve velkém pracovním vytížení, nárůstu stresu a dlouhodobé frustrace u case managerů a managerek,“ popisuje dopady náročnosti práce case managerů Jakub Michal.
Návrhy na změny vycházející z rozhovorů
Evaluační zpráva na základě uskutečněných rozhovorů a témat, která z nich vyplynula, uvádí i několik konkrétních návrhů na změny, které by vedly ke zlepšení práce s vězni se závislostí i v zavádění case managementu do českých věznic. Jde o následující návrhy:
1) zlepšit spolupráci a koordinaci mezi neziskovými organizacemi a věznicemi
2) zprůhlednit a více systematizovat podmíněné propuštění vězňů z výkonu trestu
3) více zapojit do case managementu i pracovníky věznic – tam, kde to půjde a bude o to zájem, bude vhodné zahrnout do case managementu i personál věznic. Jeho pracovníci se mohou více podílet na přípravě vězněných osob na propuštění. V současných podmínkách je však tento cíl komplikovaný vzhledem k velké vytíženosti vězeňského personálu. Ten na podobnou spolupráci často nemá kapacitu, ačkoliv by o ni měl zájem.
4) Zajistit kontinuitu case managementu i po skončení projektu.
Celou evaluační zprávu si můžete přečíst zde
Václav Zeman, mediální podpora projektu
Česká asociace streetwork,z.s.
