Prevence v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež (NZDM)

Když se k nám dostal „výkop“ tématu prevence v sociální práci, rozhodli jsme se pokusit vnést náš pohled do problematiky prevence v NZDM. Začněme kontextem, který je pro naše úvahy stěžejní. Pracujeme v sídlištním NZDM v Brně. Zde se potkáváme jak v terénu, tak v klubu s mladými lidmi ve věku 12–26, přičemž v současné době má největší zastoupení věková skupina 14–20 let.

Část z nich pochází z finančně zajištěných rodin, žijí s oběma rodiči a ti své práci obětují většinu času. Vyšší úroveň vzdělání a ideální práci vidí jako primární hodnotu. Z toho důvodu kladou na své děti vysoké nároky, díky čemuž mladí vnímají, že nejsou vyslyšeni, prožívají napětí, při neúspěchu bývají shazováni. Vnímáme, že ve společnosti převládá pohled, že mladí pocházející z úplných zabezpečených rodin ambiciózních rodičů, kdy je dané prostředí vědomé a změnitelné, jdou mimo okruh typických klientů NZDM, protože prostředí, ve kterém vyrůstají, splňuje žádoucí normy společnosti. Zde bychom chtěli zmínit, že právě z výše uvedených důvodů se, hlavně v posledních letech, kdy je čím dál více apelováno na výkon, dostáváme do kontaktu právě s těmito lidmi. Další skupina mladých lidí, se kterými přicházíme do kontaktu, vyrůstá v rodině neúplné nebo s nevlastním rodičem, ke kterému si složitě hledají cestu, jsou odsunuti na druhou kolej a u svého rodiče nenachází zastání. Jiní pochází z prostředí, které jim upírá určité možnosti, např. vyrůstají na ubytovnách, v azylových domech, v průběhu dospívání si prošli některým typem ústavní nebo ochranné výchovy apod., případně jsou v péči prarodičů nebo pěstounů. Všechny tyto mladé lidi spojují pochyby nad sebou a hledání pevné půdy pod nohama jinde. I proto často tráví čas mimo domov, vyhledávají takové prostředí, kde se budou moci prosadit, kde si získají své místo. Když nemohou fyzicky, utíkají do jiné reality, buď virtuální, nebo pozměněné nějakou látkou, dostávají se do konfliktů s autoritami, vrstevníky, se sebou samými, do situací, které jim nejprve připadají jasné a bezproblémové, ve výsledku naráží na určité překážky a důsledky svých činů, nevědí, jak z „toho“ ven. Virtuální realita, ve které se pohybují dost zdatně, je pro ně možná více reálnou než svět fyzický. O tom by se dalo popsat mnoho stran, ovšem zde to zmiňujeme pouze pro pozdější potřebu naší úvahy.

Zpočátku, když jsme se rozmýšleli nad tím, jakým směrem tento text vést, diskutovali jsme, jaký rozměr má v současné době prevence v NZDM, jak různá zařízení, služby a každý sám za sebe k tomuto tématu přistupujeme, co se do prevence promítá, co vnímáme jako historicky zažité, funkční nebo naopak problematické, jak se prevence v čase proměňuje, co ovlivňuje její přínos, v čem vidíme rezervy a budoucí výzvy. Rozhodli jsme se v tomto textu nabídnout pohled, jak je možné nad daným tématem přemýšlet, není zde cílem dávat univerzální doporučení nebo návod, jak to dělat, protože to ani jednoduše v kontextu práce v NZDM s mladými lidmi, kdy každý z nich je jedinečný, není možné.

Důležitým specifikem, hlavně pokud vezmeme v potaz téma prevence, je právě informovanost o rizicích a důsledcích určitých životních rozhodnutí. A to hlavně v tématech jako jsou návykové látky, sexuální život, konflikty, vzdělání, práce a všechna další témata, která mohou být riziková a je nutné je preventivně podchytit, zvláště pak u mladých lidí. Jedním z úkolů preventivní služby, jako je NZDM, je, aby děti a mladé lidi v těchto tématech, ideálně paralelně se školou a rodiči, vzdělávala, pracovala s nimi a dovedla je k tomu, aby je ohrozila co nejméně, pomohla jim být kompetentními. Je to ovšem to, co se v NZDM děje?

V mnohém jsou různé formy prevence velmi prvoplánové. Je to jakýsi dlouhodobě zažitý a málo oživovaný proces, který jde hlavně po hmatatelných výsledcích (jako jsou počty zúčastněných ve volnočasové aktivitě s přesahem, počet vyplněných dotazníků atd.). Celý tento způsob připomíná školní prostředí, kdy je kladen důraz na bezchybnost, splnění zadaného úkolu bez hlubší podstaty bez diskuse a vrácení se k danému tématu, odškrtnutí položky „splněno“ v některých případech bývá hlavním cílem, jediný experiment s drogou je vnímán jako selhání, „přešlapy“ nejsou žádoucí. Rozhodně není naším záměrem tyto metody hodnotit jednotně jako neefektivní, nicméně v kontextu lidí, které potkáváme v naší práci, se jeví aktuálně jako méně funkční v prevenci škodlivého chování, jako je agrese, šikana, vandalismus, rizikové sexuální chování a užívání návykových látek apod., které ohrožuje je samotné i společnost. Vnímáme, že v současné době upadá účast na preventivních aktivitách typu her, besed a workshopů z několika důvodů, a to že mladí lidé jsou přehlceni těmito aktivitami, které jim nabízí školní prostředí velkého města. Dá se říci, že někteří z nich jsou tzv. „přeinformováni“, tzn. vědí, anebo z většiny tuší, jaká jsou rizika užívání návykových látek, nechráněného sexu apod., tedy podobný, případně další nával informací již pro ně není ničím objevným, prostě už je to nuda. Jako další důvod vidíme skutečnost, že jsou denně vystavováni úkolům, které musí plnit, normám, ve kterých by se měli držet, které ale neurčují oni sami, ale které jim zadává okolí, věci kolem nich musí mít určitou formu, řád. Případně automaticky vědí, že to, co dělají, je z hlediska většiny (rodiče, učitelé,…) špatně. To vede k tomu, že když přichází do NZDM, chtějí spíše dělat věci po svém, chtějí mít prostor pro vyjádření sebe sama, svých názorů, postojů, mluvit o svých zážitcích a diskutovat o svých rozhodnutích, adekvátnosti svého jednání, o životě. Zde se přirozeně prevence překrývá s poradenstvím.

Všechna NZDM, ostatně jako další sociální služby, mají ve svých metodikách, smlouvách a dalších dokumentech definována práva klientů. Ve všech najdeme právo klienta na respekt. Pracovníci si definují, jakým způsobem respektují klienta v jeho životních rozhodnutích, v jeho situaci. Tímto právem si my, pracovníci, vymezujeme rámec toho, co je klientova norma, čeho je vlastně schopný, co můžeme tolerovat a kde musíme vymezit hranici. Vede to dále k přemýšlení nad tím, jak se jeho norma blíží normě obecné, tomu, co společnost považuje za „normální“, v čem by každý člen společnosti měl fungovat. A tam hledáme místo pro prevenci výše popsaných negativních jevů. A zde narážíme, z našeho pohledu, na určitý limit. Staví nás to před otázku, co je vlastně norma společnosti, jak si ji definujeme a jestli chceme po mladých lidech stoprocentní normalitu. Dovolíme si říci, že nás to spíše dovádí k tomu, co může být v dané normě funkční. Pokud se znovu vrátíme k právu na respekt, uznáváme, že v některých situacích bude mladý člověk nekonformní s obecně vymezenou normou (ostatně jako každý jiný člověk). V čem bychom totiž byli klientovi nápomocní, kdybychom ho vedli a učili být normálním?

Vrátíme-li se na moment ke kontextu, který nás k této úvaze dovedl, tedy ke specifikům školního prostředí velkého města a ke kontextu mladých lidí, se kterými pracujeme, můžeme vnímat, že je zde přítomna tendence jim předávat velké množství informací, jak již bylo řečeno výše. Požadavky na výkon, které jsou v naší společnosti velmi patrné, se odráží i v jejich světě. Jejich i náš svět je fluidní, proměnlivý. S tím se posouvá i od nich vyžadovaná normalita. Sami nemůžeme být nikdy schopni být odborníky na život klienta, protože stále se měnící svět zasahuje i nás, proto si můžeme logicky odvodit, že jednou z cest, jak můžeme být schopni držet s klienty krok, je velký osobnostní požadavek, který je kladen na pracovníky, a to v tom, aby vystupovali v roli respektujícího a nehodnotícího partnera. A v tom se míjí výše popsané „tradiční“ pojetí prevence s realitou. Z „tradičního“ pohledu bychom byli v poli sekundární a terciární prevence, kdy jde pouze o reagování na dané jevy, tak jak přicházejí, lépe řečeno, klient už má zkušenost s negativním jevem nebo je delší dobu v jeho poli a my mu pomáháme se z něj dostat. Pokud vezmeme v potaz jeho výše zmíněné právo a budeme se opravdu snažit dodržovat jeho hluboké vnitřní sdělení, tak se, dle naší zkušenosti, posouváme do pole prevence primární. A to v tom, že provázíme klienta jeho realitou, poznáváme ji a pracujeme v jejím kontextu. V tu chvíli se on sám stává tím, kdo drží moc nad tím, jak bude vypadat jeho život, najde si vlastní hranici konformity s normou a té se drží, protože mu umožňuje fungovat ve společnosti, a pokud uklouzne, je schopen se vrátit zpět do svého funkčního světa. Přirozeně z toho pak ve velké míře vypadne prvoplánové pojetí prevence, samozřejmě je stále přítomné, protože je součástí naší práce doplnit mladým informace a ověřit, že je mají, ale pouze pokud je chtějí a hledají. Zde je prostor pro zamyšlení, jak je předat atraktivně a v jakém množství tak, aby je byli schopni „strávit“, co může mladé odrazovat od toho, témata s pracovníky otevírat.

V této úvaze jsme se snažili načrtnout, jak nad tématem prevence uvažujeme, co nás vedlo k myšlenkám touto cestou nabídnout náš pohled na prevenci v NZDM. Vnímáme jako důležité brát v úvahu kontext lidí, se kterými pracujeme, reagovat na trendy, zamýšlet se při své práci nad smyslem a funkčností historicky „zajetých“ preventivních programů, jít kupředu. Podstatné je v tomto smyslu naslouchat mladým lidem, nepřehlcovat je informacemi, které pro ně nejsou zajímavé, protože ty bývají ihned zapomenuty, být jim partnerem. To klade nároky na osobnost pracovníků a všechny ty, kteří se prevenci věnují, zda jsou schopni si toto uvědomit, zvnitřnit a pracovat nejen s klienty, žáky, studenty, ale především v prvopočátku sami na sobě.

Jan Kopic,
vedoucí a sociální pracovník Nízkoprahového klubu Likusák, RATOLEST BRNO, z. s.

Barbora Peterková,
sociální pracovnice Nízkoprahového klubu Likusák, RATOLEST BRNO, z. s.