Jaké to je postupně ztrácet zrak a pak žít jako nevidomý? Na to se mě různými oklikami i otevřeně ptali neznámí průvodci na ulici, kamarádi, spolupracovníci, dobrovolníci, účastníci besed a seminářů a občas i novináři. Ale nejvíc jsem se ptal já sám, když jsem o slepotě psal v beletristických knihách, informačních a osvětových brožurách a článcích.
Jaké to tedy bylo? A jak na tom jsou nevidomí mezi vidícími? Kdysi ve starověku na tuto otázku mimoděk odpověděl starozákonní prorok Izajáš, když v metafoře o duchovních věcech popsal situaci slepých takto: „Ohmatáváme stěny jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá, mezi zdravými jsme jako mrtví“ (Izajáš 59, 10). Když jsem tento verš před desítkami let objevil, přeběhl mi mráz po zádech. To jsem totiž ještě trochu viděl, ale věděl jsem, že oslepnu. Budu žít „jako mrtvý mezi zdravými“? Abych na tuto otázku s odstupem odpověděl, dovolím si vyprávět vám svůj příběh.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
