Vysoká škola politická a sociální v Praze (1945–1949)

Úvod

Historie české sociální práce nabízí pro badatele mnoho zajímavých témat s bohatými archivními prameny, neboť se dosud stále nachází ve fázi jejího zkoumání, mapování a objevování. Její dílčí témata jsou velmi přínosná zvláště pro uchopení geneze samotné profese sociální práce a zároveň jsou schopná aktuálně reagovat na současnou reflexi praxe tohoto oboru. Cílem tohoto příspěvku je formou historického výzkumu popsat vznik, studium a zánik první vysoké školy na českém území, zasazené do poválečného vzdělávacího systému, jejímž posláním bylo vychovávat a vzdělávat sociální pracovnice pro výkon jejich profese. Česká sociální práce, a související kvalifikační vzdělávání, prošla v minulosti trnitou cestou, aby si vybojovala právoplatné místo a uznání v řadách laických i odborných. A právě tuto změnu přinesl počátek 20. století, kdy do veřejného prostoru přichází snaha a píle českých sociálních pracovnic o vymezení, definování a především uznání sociální práce vůči profesím s delší tradicí[1]. Toto úsilí bylo v období druhé světové války značně oslabeno, neboť několik významných českých sociálních pracovnic emigrovalo do zahraničí, některé další byly perzekvovány a následně internovány v koncentračních táborech. Blížící se konec 2. světové války s sebou přinášel nové potřeby a úkoly, na které bylo třeba nejen ze strany státu odpovídajícím způsobem reagovat. Jednou z těchto potřeb bylo vybudování odborného a kvalitního vysokoškolského vzdělávání, které současně bude reagovat na požadavky sociální péče. To měla mj. zajistit v roce 1945 nově vzniklá Vysoká škola politická a sociální, jejímž cílem bylo vychovat plně kvalifikované sociální pracovníky. Svými učebními plány a osnovami, včetně praxí na tzv. sociálních klinikách, měla navazovat na předválečné úsilí o rozvoj a profesionalizaci oboru sociální práce.

Zřízení Vysoké školy politické a sociální a studium na sociální fakultě

Vysoká škola politická a sociální v Praze byla slavnostně otevřena v únoru roku 1946 a v témže roce byla zahájena i výuka. Dělila se na tři fakulty – novinářskou, sociální a politickou. Své sídlo měla sociální fakulta spolu s ostatními v Lobkovickém paláci na Malé Straně ve Vlašské ulici, č. p. 347/19. Výběr vhodných prostorů byl v poválečném Československu značně omezený a dnes se může jevit jako úsměvný, neboť výuka probíhala v propůjčených sálech kina Arbes na Smíchově a Na Knížecí či v divadelních prostorech Malostranské besedy. V neposlední řadě bylo pro posluchače sociální fakulty využíváno také vytápěné hlediště cirkusu Letná.

Na koncipování vzdělávacího programu se aktivně podílela OSP[2] a SSSP[3]. Jedním z jejich dílčích úspěchů byla dohoda o započtení předchozího studia. Absolventům, kteří vystudovali sociální práci na jedné z vyšších odborných škol – a to z Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče, byly do studia na VŠPS uznány celkem čtyři semestry a mohli nastoupit přímo do pátého semestru. Absolventům ze zaniklé Vyšší školy sociální péče v Praze (předchůdkyně) byly uznány semestry dva[4]. Posláním VŠPS byla výchova a vzdělávání profesionálních úředníků, novinářů a sociálních pracovníků pro státní sféru. Do té doby nebylo možné studovat tyto obory samostatně na žádné z dosud existujících vysokých škol[5]. Autory původní koncepce VŠPS, která spojovala politické a sociální vzdělávání, byli sociologové pod vedením Otakara Machotky a Zdeňka Ulricha.

VŠPS vyjma své pedagogické a vědecké činnosti měla další dílčí úkol, a tím byla poradní funkce. VŠPS měla dávat dobrozdání Národnímu shromáždění a vládě, čímž škole vysloužil mimořádné postavení. I proto se vedení školy rozhodlo, že pedagogický sbor nebude tvořen pouze habilitovanými akademiky, nýbrž bude zastoupen i lidmi z praxe, kteří se významně uplatnili v politickém, sociálním či novinářském životě.

Děkanství sociální fakulty, v čele s profesorským sborem, mělo do velké míry omezenou samosprávu. O zásadních úkonech, jako vydávání studijních a zkušebních řádů, ani o zdánlivě obyčejných záležitostech (například vstup posluchaček na závodní praxi) si nemohlo rozhodovat samo. Téměř většina úkonů spojená se studiem byla vázána na rozhodnutí a souhlas jednotlivých ministerstev (nejčastěji však Ministerstva školství a osvěty, příp. Ministerstva sociální péče). O integraci politické spolupráce mezi VŠPS a Národní frontou svědčil mj. i fakt, jakým způsobem byl vybírán a tvořen pedagogický sbor. Školní řád totiž umožňoval přijmout do sboru učitele bez ohledu na jeho odpovídající akademické vzdělání a udělovat profesury ,,vynikajícím odborníkům z praxe“. Jednalo se tak o úplně odlišný a nový postup vysokoškolských předpisů pro jmenování profesorů, který vycházel ze vzájemné politické dohody[6]. Dalším důkazem této politické spolupráce bylo přijímání studentů bez povinnosti úspěšně složené maturity, a to na základě tzv. psychotechnické zkoušky. Tento postup se odvolával na Košický vládní program a umožňoval snížení nároků na zájemce o studium a byl prosazen KSČ s jasným cílem změnit a ovlivnit politickou a sociální strukturu studenstva, a tím si tak zajistit svou moc[7]. Uchazeči se tak mohli dostat na VŠPS díky psychotechnické zkoušce, jejímž smyslem bylo zjištění inteligenčního kvocientu a následné složení zkoušek z vybraných předmětů na konci semestru. Samotné studium na sociální fakultě VŠPS se dělilo do tzv. dvouročí (dvouletý studijní cyklus). Po připojení Masarykovy státní školy zdr. a soc. péče byly vytvořeny dva typy akademického studia – sociální a sociálně zdravotní. Vyučovaná studijní látka, přednášená na VŠPS, byla rozčleněna podle příbuznosti jednotlivých disciplín do skupin. Každé dvouročí studentky zakončovaly státní zkouškou. Posluchačky prvního dvouročí, tedy sociální akademie (dnešní bakalářské studium), měly získávat znalosti především všeobecného rázu a takových teoretických znalostí a schopností, aby mohly absolvovat potřebnou praxi na sociálních klinikách, která začínala pátým semestrem (na žádost Dr. Krakešové). Závěrečná státní zkouška ze sociální akademie se skládala z písemné a ústní zkoušky z těchto skupin: sociologie, psychologie a psychopatologie, preventivní a sociální lékařství, sociální zákonodárství. Ze čtyřletého vysokoškolského studia (dnešního magisterského studia) se druhá státní zkouška skládala z předmětů např.: pracovní právo, sociální administrativa a individuální sociální práce[8]. Z jednotlivého dvouročí mohla posluchačka pokračovat do dvouročí druhého, avšak musela podstoupit postupové zkoušky.

Společenský kontext založení Vysoké školy sociální v Brně

Čtyřsemestrální akademické studium sociální práce nabízela také VŠPS na fakultě sociální – oddělení v Brně, založené pedagogy z Masarykovy univerzity v čele s Arnoštem Inocencem Bláhou, představitelem brněnské sociologie. Jejich původní úsilí směřovalo ke zřízení samostatné sociální fakulty pod Masarykovou univerzitou, tento návrh však nebyl přijat. Akademický senát VŠPS se tak rozhodl zřídit jakousi odnož sociální fakulty – Sociální oddělení v Brně a nabízelo tak svým uchazečům pouze dvouleté vzdělání (dnešní bakalářské studium).

7. října roku 1946 se konala mimořádná plenární schůze brněnské pobočky VŠPS, na jejímž základě byla vydána zásadní rezoluce tehdejšího Spolku posluchačů VŠPS – sociálního oddělení v Brně, na níž se shodli údajně všichni posluchači spolku a ke které se přiklonili ostatní političtí zástupci z řad Národní fronty, Zemského národního výboru, místního národního výboru, Revolučního odborového hnutí a Svazu vysokoškolského studentstva v Brně[9]. Dvouleté akademické studium na brněnské pobočce se jevilo zástupcům Spolku posluchačů VŠPS (Brno) jako nevyhovující. Vysvětlení nachází v tvrzení, „že studium, vedoucí k prohloubení sociální práce, vykonávané na vědecké bázi, není myslitelné v kratším časovém rozpětí, v užší koncepci a menší důkladnosti než studium na ostatních vysokých školách“.[10]

O zřízení nové sociální fakulty v Brně se vyjádřil počátkem ledna František Rouček, tehdejší rektor univerzity. V této korespondenci na základě „jednomyslného ustanovení“ akademického senátu VŠPS v Praze jasně doporučuje zřídit její odnož, tedy sociální fakultu v Brně, se zcela samostatným děkanem a profesorským sborem jako součást jediné celostátní VŠPS v Praze, nikoliv zřízení samostatné vysoké školy, o což brněnská pobočka tehdy usilovala. Toto řešení argumentuje Rouček s tím, že jedině to odpovídá přání všech tří zainteresovaných subjektů (VŠPS, její brněnské odnoži a Ministerstvu sociální péče)[11].

Proti zřízení samotné vysoké školy se Rouček jasně vyjadřuje v dopise adresovaném Zdeňku Nejedlému, tehdejšímu ministru školství a osvěty. Do velké míry zde otevřeně uvádí kritický postoj akademického senátu VŠPS. Jedním z hlavních důvodů se jevila absence řádných interních profesorů, kteří by vyučovali na zamýšlené fakultě, a finanční zatížení státní pokladny. Dalším podstatným důvodem bylo podle rektora i dovolání se na výlučné postavení a jedinečnost VŠPS v rámci státu. Rouček ve své korespondenci navrhuje zřízení dalšího tzv. dvouročí vysokoškolského studia pouze tehdy, pokud by se našli relevantní vysokoškolští profesoři[12]. O měsíc později, dne 26. února, se kulturní výbor ÚNS jasně usnesl ve prospěch zřízení Vysoké školy sociální v Brně. Ta se konstituovala na podzim roku 1947 a svou výuku zahájila zimním semestrem akademického roku 1947/48.

Zánik studia v důsledku plánované reformy 1948

Po únorovém převratu v roce 1948, kdy došlo k převzetí politické moci ve státě, si svou moc nechala KSČ legálně potvrdit v květnových volbách roku 1948, ve kterých bylo prakticky nemožné zvolit jinou politickou stranu. Na základě Gottwaldovy výzvy na tzv. táboru lidu ze dne 21. 2. 1948 začaly téměř ihned vznikat akční výbory Národní fronty. Jejich cílem bylo provést „očistu“ veřejného života od lidí zastávajících nekomunistické postoje. Tato očista se výrazně dotkla i vysokoškolského prostředí, včetně VŠPS, která se měla prostřednictvím akčních výborů zbavit všech „zrádců“ v řadách studentstva i pedagogů. Politická čistka se v první vlně dotkla pedagogického sboru. Jako první byl profesorské funkce ze sociální fakulty zproštěn Otakar Machotka za své údajné negativní a rasistické postoje a jejich šíření na přednáškách a ve svých publikacích. František Rouček, který paradoxně sám podepsal výnosy akčních výborů Národní fronty, na svou funkci rezignoval a ještě téhož roku emigroval do zahraničí. Další vlnou očisty měly být tzv. studijní prověrky, konané na VŠPS v lednu a únoru roku 1949, jejichž cílem byla změna stratifikace posluchačů a vyloučení tzv. „reakčních studentů“. Studenti museli od konce roku 1948 vyplňovat dotazníky, na jejichž základě je mohly tzv. očistné komise začít legálně prověřovat. Jejich „zásluhou“ odešlo 37 % všech studentů. Studium na VŠPS bylo v říjnu 1948 reformováno, přičemž autorem nové koncepce byli straníci a významní propagátoři KSČ – Ladislav Štoll a Jiří Hájek. Osnova výuky byla reformována v důsledku konsensuálně přijímané marxistické filosofie do dvouletého společného základu, teprve poté si studenti mohli vybrat odbornou specializaci. Samotná koncepce vysokoškolského vzdělávání v oboru sociální práce byla zpochybněna a vyvrácena třídně orientovaným tvrzením, že „v novém socialistickém uspořádání nebudou existovat chudí lidé“[13]. Jedním z důvodů zrušení sociální fakulty tak mělo být údajné odchýlení se od svého poslání. Posledním přeživším ročníkem pro studenty sociální práce byl akademický rok 1952/53. Po jeho skončení se na dlouhá desetiletí uzavřely brány odborného a profesionálního vzdělávání sociálních pracovníků v českých zemích.

Monika Pailová

Seznam zdrojů

KODYMOVÁ, Pavla. Historie české sociální práce v letech 1918–1948. Historie české sociální práce v letech 1918–1948. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2013, ISBN 978-80-246-2256-9.

DEVÁTÁ, Markéta: „Vysoká škola politická a sociální v systému národní fronty.“ Pp. 52–63 in Východočeské listy historické 27. FF Univerzity Hradec Králové, Hradec Králové 2010.

KNOTKOVÁ, Veronika. Vysoká škola politická a sociální v Praze 1945–1949. In: Pražský sborník historický XLIII. Praha: Archiv hlavního města Prahy, Scriptorium, 2015.

URBÁŠEK, Pavel a PULEC Jiří. Vysokoškolský vzdělávací systém v letech 1945–1969. Vysokoškolský vzdělávací systém v letech 1945–1969. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012, ISBN 978-80-244-2979-3.

Archiv Hl. m. Prahy, f. Vysoká škola politická a sociální v Praze, zn. fondu 1381, karton č. 12, Sociální kliniky (1946/48).

DEVÁTÁ, Markéta. Kulturně-vědní politika KSČ a ideologizace společenských oborů v letech 1945–1960. Praha, 2011. Dizertační práce. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Katedra dějin a didaktiky dějepisu. Vedoucí práce doc. PhDr. Alena Míšková, Ph.D.

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV  – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.